Zavřete oči, odcházím...

24. února 2013 v 20:12 | Eruvië |  News
Takže jsem si dnes přečetla část nových všeobecných podmínek. Po přečtení bodu 3.10 jsem se rozhodla odejít, takže vše přesunu na novou adresu ilahi-eruvie.blogspot.com.

Bod, který se mi nelíbil:
Uživatel umístěním Příspěvku na Internetové stránky nebo jiným příslušným využitím Služeb poskytovaných Provozovatelem dle ZOSIS poskytuje Provozovateli či osobám pověřeným Provozovatelem nevýhradní, časově ani místně neomezenou licenci, k neomezenému počtu užití příslušného Příspěvku všemi způsoby dosud známými, včetně práva užít příspěvek pro jakékoli účely dle volby Provozovatele, včetně reklamních, k zařazení Příspěvku do audiovizuálního díla, práva užít Příspěvek v souvislosti s produkty a službami Provozovatele nebo společností z koncernu, jehož je Provozovatel součástí, a to i v hmotné podobě, práva k jeho libovolnému zpracování, včetně práva odstranit hudební složku Příspěvku, včetně textu jinou hudební složkou s textem dle volby Provozovatele, včetně práva podlicence.

Celé podmínky zde.
 

Jak jsem opět našla blogozájem aneb Polibte mi třeba kapsičku

21. února 2013 v 14:50 | Eruvië |  News
Od pondělka do středy jsem vytvářela hodnocení tématu týdne (zde) a konečně po téměř čtvrt roce v sobě opět našla zájem o svůj blog. Proč s tím vlastně přestávám a pak zase začínám? Protože jsou dny, týdny, měsíce, kdy nemám motivaci, nevidím výzvu... Navíc když jsem naposledy v prosinci koukala na blog.cz, vyloženě mě na..., nakvasilo, že nemohu vidět, kdo z mých oblíbených blogerů přidal článek. Proto jsem ani nechodila na jejich blogy a nesledovala absolutně vůbec dění. ALE! Dnes jsem zavítala po dlouhé době na Akční blog a četla několik článků, konkrétně článek Protest!!!. Který mě hodně pobavil. Nechci samozřejmě nijak snižovat snahy blogerů nebo říkat, že jsou zbytečné, nicméně vím, jak jedná pan Rulc a vím, že se ho nějaký protest absolutně nedotkne. Protože jsem v tomto článku našla odkaz na jiný článek, nesledovala jsem dál dění, ani diskusi. Odkaz máte, můžete pokračovat, kde jsem skončila.
Každopádně mě odkaz na článek Kam za oblíbenými? od Arvari přivedl k výzvě, která oživila můj zájem. Navštívila jsem stránku a výzva byla na světě. Proto dnes přidávám už třetí článek, prolezla jsem a okomentovala všechny zajímavé články minulého týdne od oblíbených bogerů a jsem plná očekávání.
Takže jsem provedla toto:
  • Zaregistrovala jsem se na stránce Bloglovin'.
  • Nacvakala adresy oblíbených blogerů.
  • Nastavila sledování (Follow) jak článků, tak komentářů.
  • Propojila jsem si svůj blog s Facebookem (samozřejmě pomocí apikace Bloglovin'.
  • Přidala si na svůj blog pár ikonek a počítadel (bohužel mám jen jediného followera - mě samotnou).
  • A protože používám Google Chrome, přidala jsem si do prohlížeče rozšíření a nyní mám ikonku, která mě upozorňuje na počet novinek.
No není to nádhera? Vřele doporučuji :-) A teď budu vědět, kdo kdy co dělá, kdo komu komentuje a všechno na jednom místě hezky pod sebou, aniž bych musela proklikávat :-) Jo a nemusím zahlcovat svou e-mailovou schránku :-)

Takový malý poznatek na závěr... Vypozorovala jsem, že čím víc se lidé vztekají, tím méně se jim chce jít jinam (práce, stránka, město...), a proto se snaží o změnu či nápravu. Je to zvláštní, ale řekla bych, že i jasný signál pro správce, že mají nad svými ovečkami moc, protože ať udělají, co udělají, ti remcalové si stejně zvyknou, protože nechtějí jít jinam... :-) Takže z tohoto důvodu mi každý může políbit, co chce, a já se zařídím podle svého. Jinam se mi nechce, protože jsem lína objevovat nová nastavení dalších blogo-stránek (zní to velmi hloupě od učitelky informatiky, ale je to fakt).

Změna je život

21. února 2013 v 11:11 | Eruvië |  Dinners
Nový rok 2013 začal ve znamení velikých změn. Partner nastoupil do práce do krajského města (denně 2 hodiny vlakem :-() a já se rozhodla, že si nebudu připouštět všechno tak k tělu a že budu pravidelně přispívat na svůj blog.
Vzhledem k tomu, že jsem vždy slýchávala, že člověk musí mít alespoň jedno teplé jídlo denně, jsem se rozhodla, že budu každý den vařit večeři, aby přítel nebyl jen o houskách, chlebech, bagetách... A jde mi to. Je 21. února (článek byl v rozepsaných více jak měsíc) a každý den jsem doposud vařila večeři. Některé se skvěle povedly, jiné o něco méně. Recepty čerpám z časopisů hypermarketu Albert a ingredience vycházejí pro dvě - tři osoby kolem 800 týdně. Což bych řekla, že je v dnešní době celkem slušné. A protože k tomu dokupuji pouze pečivo, máslo a salámy, tak se měsíčně dostávám k celkem obstojným částkám. Záleží samozřejmě na příjmech. Třeba mojí mamce to připadá až přespříliš.
Ale to jsem se dostala trošku jinam. Chtěla bych se s vámi podělit o recepty a poznatky k nim. Takže budu přát do budoucna hezké počtení a pochutnání.
 


Poprvé 2013

21. února 2013 v 10:57 | Eruvië |  News
Svůj poslední článek jsem napsala v listopadu minulého roku. Proč? Protože realita na mě dopadá tak tvrdě, že nejsem schopna se s ní vyrovnávat. Proto neustále čtu fantasy knihy a sleduji seriály, jejichž zápletky by se normálně nemohly odehrát. Asi dva články jsem napsala, ale skončily mezi rozepsanými, protože jsem je nedokázala dokončit. Tak hluboko jsem psychicky klesla.
A co že je tak špatného? Práce, práce, práce :-( Několikrát jsem dokonce i "složila" (pokud se tak dá nazvat několikahodinové slzavé údolí a neschopnost donutit se k jakékoliv činnosti). Ano, nové vedení vymýšlí neustále nové a nové piškuntálie a kormidluje loď zvanou gymnázium přímo do propasti, odkud není návratu. A víte co? Fakt mi to vadí a ještě víc mi vadí, že, já jako velmi malá osoba, s tím nejsem schopna nic udělat. Můžu si stěžovat, můžu nadávat a to je tak asi všechno, co můžu. Vedení se mi vysmívá, žáci jsou znepokojeni a naštváni, ale žádný větší odpor se nezvedá, protože jsou zde lidé k vedení loajální, kteří vše hned retušují.
A co mi zbývá? Posílat životopisy a snažit se najít jinou práci. Ač mám skvělé žáky, skvělé kolegy, snažím se a myslím, že se mi daří učit dobře, tak mi je to všechno k... Takový je prostě stav u nás. Nezáleží na zásluhách, ani snaze, ale na tom, jak si namažete hlavičku indulonou a provozujete rektální alpinismus. Omlouvám se, ale moje páteř je příliš tvrdá, tak na to asi budu neustále doplácet.
A teď něco pozitivnějšího. V rámci rozvoje svých dovedností a toho, že ve své podstatě jsem dobrý člověk, jsem zavedla rubriku Dinners - hlavní jídla dne. U nás jsou to od ledna večeře. Rubriku mám připravenou a přestože je téměř konec února, ani jeden článek a přes 40 večeří za mnou :-D Ano, řídíce se heslem "Láska prochází žaludkem," jsem se rozhodla svého partnera každý večer svádět dobrou večeří a zatím se daří. I když už druhý týden ležím doma s příušnicemi. Mám teď tak trochu čas, tak doplním recepty. Třeba vám někdy přijdou vhod.
Takže s optimistickou myslí vpřed :-)

Listopadový

5. listopadu 2012 v 16:27 | Eruvië |  News
První (celý) listopadový týden. V říjnu jsem napsala pouze tři články (fuj fuj fuj!) a momentálně mě jímá hrůza a deprese. Již uběhly dva měsíce od začátku školního roku. Ve škole je nová ředitelka a na atmosféře je to znát. Učitelé se mezi sebou nebaví, vztahy se žáky se ochladily stejně jako počasí a myslím, že se na nulové hodnoty dostaneme dřív, než přijde prosinec. Je obrovskou radostí v takové atmosféře pracovat a něco vytvářet. Mně osobně bylo přiděleno několik nových či staronových povinností, samozřejmě, že ne oficiálně, protože to bych za ně mohla požadovat více peněz, ale poslední týden jsem pracovala na školních PF, které by se mohly před Vánoci rozesílat. V pátek jsem je odeslala a co myslíte, nepřišla odpověď ani reakce ani nic.
Horší to bylo ještě v úterý, kdy jsem se dozvěděla, že nedostanu žádné reference pro výměnu učitelů se zahraničím. Důvodů bylo hodně, některé odůvodněné, že bych to i pochopila, ale jiné naprosto bezdůvodné. Paní ředitelka ve své koncepci, kterou předkládala konkurzní komisi píše: "Hledat další možnosti rozvoje jazykových kompetencí (například výuka některého nejazykového předmětu v cizím jazyce)." Toto je výňatek z části Prostředky k dosažení cílů - 1. Výchovně vzdělávací proces. A dále pak zmiňuje v části Dlouhodobé vize - celoživotní vzdělávání: "Navázat kontakty s českolipskými firmami a organizacemi a hledat možnosti spolupráce v oblasti vzdělávání zaměstnanců v jazykových dovednostech." V podstatě jsem si našla projekt přes nadační fond, kde by proběhla výměna mě za učitele z ciziny. Já bych učila rok tam (získala jazykové dovednosti) a učitel by učil rok zde (vyučoval nejazykový předmět v cizím jazyce). A víte co? Je to nemožné! Impossible! Jen netuším, jestli proto, že jazykové znalosti tohoto člověka jsou na nule (nezvládl by vyplnit reference v AJ) či je to prachsprostá msta či naschvál, protože nejsem ovce. Chtělo se mi brečet, úplně maximálně brečet, protože ač si nefandím, že jsem tak skvělá, že bych se dostala přes gramatické testy, myslím si, že příležitost si to vyzkoušet bych mít mohla, v momentě, kdy byl ve vedení člověk, který uvítá jakoukoliv příležitost pro povznesení zařízení, které řídí. No řekněte, nebyli byste rádi, kdyby vaše dítě mělo možnost opravdové konverzace s rodilým mluvčím? Můj poslední říjnový den byl tedy ve znamení vzteku, bezmoci a vyhoření. Proč něco dělat, když to nikdo neocení? Taková práce mě nebaví.
Další fuckup přišel ke konci týdne. Kolegové potřebují mít jisté zázemí, co se týče ICT a mezi standardní vybavení učitele považuji flashdisk, aby mohl minimálně svou práci přenášet mezi různými počítači. A víte co? Na 5 flashdisků (cca 650 Kč) nejsou peníze! Hlavně, že se můžou dělat jiné věci, například kupovat křeslo (neověřená fáma), ale také si odjet na školní náklady na celý den do krajského města a podobně... Prostě ekonomicky především. Také mě rozesmálo, že žáci, kteří normálně chodí na TV potřebují mít na závody potvrzení, že jsou zdravotně způsobilí. No není to k popukání? :-D Ono opravdu už nezbývá než se smát, protože by jinak člověk musel brečet od rána do večera.
Vtipné je také to, že se nám rozpadají počítače ve škole, záslepky odpadávají, jak zralé ovoce ze stromů (obzvlášť když jim nějaký zvídavý student pomůže) a v počítačích zejí díry. Ne jen malinké, ale velké, kam by každé malé dítě rádo jezdilo s náklaďáčkem jako do garáže. Na nové počítače není a takové díry, zkrz které se můžete rukou dostat k elektřinou nabitým částem počítače, jsou určitě proti všem pravidlům BOZP. A myslíte, že s tím někdo něco udělá? Ne, my si musíme vzít lepící pásku a díry zalepit. Takže na rádoby prestižní škole bude učebna, kde budou počítače opravovány lepící páskou. Skvělá vizitka! Nemluvě o letácích, které se letos rozdávají na burze škol, paní ředitelka si je letos dělala sama Úžasný

Byla jsem upozorněna

29. října 2012 v 21:04 | Eruvië |  News
Byla jsem trošku upozorněna, že nechodím na blog. Ale já chodím, sleduji, čtu, ale nepřispívám a jen zřídka komentuji. Ano, poslední příspěvek jsem přidala skoro před čtyřmi týdny, ale každý z nás má takové trošku nepsavé období, ne? Já ho tedy mívám častěji, nějak nemám inspiraci a všechno mě spíš potápí, než žene vpřed.
Takže co se děje: práce, práce a ještě jednou práce. Jak jsem psala na začátku října, mám toho hodně a o to línější jsem. Tenhle týden jsem opravdu poctivě pracovala na blogu, abych mohla hodnotit. Přečtla tuny článků a měla hodně špatnou náladu, kterou jsem si vylepšovala sladkostmi a jídlem, protože to bylo jediné, co mě naplňovalo a uspokojovalo, vnitřně. A jak už jsem psala jinde, nezůstaly tyto činy nepotrestány. Takže musím "jít do sebe!" Jenže jak? Dnes jsem měla svůj obvyklý záchvat deprese, ráno malá snídaně (kousek bábovky), jablíčko ke svačině, kousek pizzy k obědu (fakt kousek), ke svačině tyčinka a bylo to tady. Vnitřně rozervaná, plná napětí, cítila jsem se jak kuřák bez cigarety (vím, o čem mluvím), seřvala kocoura a málem se rozbrečela. Co mě zachránilo? Chleba se salámem! K VEČEŘI! Zhřešila jsem, ale cítím se alespoň klidnější. Zítra to začne nanovo Nerozhodný vážně se těším, až půjdu spát a bude se mi zdát, že mě přes noc zamknuli v cukrárně Nevinný Vůbec, ale vůbec netuším, jak to zvládnu.
A co s blogem? Přiznám se, že jsem během toho měsíce měla chuť ho úplně zrušit, ale totálně, smazat. No, asi to neudělám, kde bych se jinak svěřovala se svými pocity a snažila se pochlubit svými výtvory? Takže budoucnost ukáže a my jedeme dál Úžasný

Dosáhla jsem vrcholu?

2. října 2012 v 18:50 | Eruvië |  TT
Nějak se mi zalíbil článek tzv. denních zápisů, takže abyste pochopili, co je pro mě lenost, budu dávat každý den perličky z mého "líného života" k tématu týdne.

Pondělí

Nic se mi nechce. Vstanu, dám si kolečko, čaj, jídlo, do práce. Vytváření digitálních učebních materiálů, nákup, vaření, práce. Mezitím jsem usnula, protože bylo škaredé spací počasí. Práce. Nechce se mi uklízet, nechce se mi absolutně nic. Jsem tak líná, že se nedojdu ani najíst, protože bych se musela zvedat ze židle a jít do kuchyně.

Úterý

Nechce se mi už ani vstávat, proto ležím v posteli o tři čtvrtě hodiny déle, než bych měla. Kolečko, práce. Instaluji učebnu a mezitím i učím. Při obědě jsem se přejedla hroznového vína. Nechce se mi ani pracovat a bolí mě žaludek. Doma je bordel, neskutečnej. Kocour rozdrápal další kus stěny, aby mě oblažil papírky na zemi. Dávám prádlo do pračky a pro jistotu si nelévám víno, abych zvládla ten kousek dne, co mi ještě zbývá. Jídlo je v troubě, bude svíčková, ale musím se nutit, abych chodila kontrolovat maso. Vyhledávám právní podporu. Ne kvůli lenosti, ale práci. Čekám, až se prádlo pověsí samo. Ani kocour nechápe, protože jsem mimo jiné nechala otevřené dveře do kuchyně, abych cítila případný zápach spáleniny.
Po dvou hodinách maso stále není hotové, ale povedla se jiná věc. Sušák na prádlo byl tak líný, že se sám složil na zem i s usušeným prádlem. Přímo na tu zem, ze které jsem byla líná vysát chlupy. Ano, vrcholu lenosti bylo dosaženo, naštěstí ne mnou. A jak to tak chodí, jsem já ten zodpovědný blbec, který nesehnal nikoho na hodnocení TT a tudíž teď svůj článek ukončím, protože svůj článek přece nebudu dávat do výběru a jdu tedy vybírat články těch, kteří nebyli líní a napsali něco smysluplného. No, včera to rozhodně neudělali...

Každý jsme nějaký

2. října 2012 v 9:40 | Eruvië |  News
Četla jsem články tam, četla jsem články jinde a četla jsem články i onde... A musím se usmívat. Známe česká média, která jsou schopná a více než ochotná vytvořit štvavou kampaň proti komukoliv, když na tom trhnou publicitu a nějaký ten peníz. To je všeobecně jasné. Již několikrát jsem viděla štvavou kampaň i v komunitě blogerů, ale že se strhne kvůli jednomu článku, který je navíc označen, že je reklamní... To mi trošku vzalo vítr z plachet.
Za svůj poměrně (zatím) krátký život jsem takovýhle kampaní zažila až přespříliš a dost z nich bylo i proti mně samotné. Když to bylo na základní či střední škole, mohl si člověk říct, že jsou to dětinskosti, když to pak bylo v práci, předpokládala jsem, že je to závist a když se to stalo poměrně nedávno, mohla jsem si říct, že jsem někomu nesedla.
Jsem poměrně nenáročný, sice složitý, ale bezproblémový člověk, který se snaží mít zameteno především před svým prahem a neotírat se o jiné, obzvlášť, když netuším, co je k jistým krokům vede. V jedné nejmenované knize od nejmenovaného autora (nebudu uvádět) je napsáno motto ve smyslu, že bychom neměli nikoho odsuzovat, protože nevíme, co ho k daným činům mohlo vést. A já se podle toho snažím řídit. Byť jsou chvíle, kdy mě motivy nezajímají, neboť výsledek je špatný.
Ráno jsem v koupelně přemýšlela (koupelna a záchod jsou k přemýšlení nejlepší), co všechno bych do tohoto článku chtěla napsat. Za ty dvě hodiny, které od koupelny uběhly, jsem samozřejmě většinu věcí zapomněla, ale nemohu si odpustit reakci i tak. Každého z nás něco trápí. Někdy jsou to trápení malá, někdy velká, pro každého mají individuální váhu. Někoho trápí věci, které dělají jiní, mě třeba trápí, že mám na obličeji zarudlé pupínky, kterých se nemohu zbavit. Trápí mě, že mám krepaté suché vlasy, trápí mě, že ranní cvičení nenese očekávaný výsledek, trápí mě, že nejsem sexy femme fatale, trápí mě dokonce i to, že moje práce se zdá bez viditelných výsledků... Některým z lidí okolo mě třeba vadí, že mám auto a byt, že mám mladšího partnera, že se neustále usmívám, že mě mají někteří studenti v oblibě... Co se pak děje? Pomlouvají, útočí a nebaví se se mnou. To jsem schopná všechno překousnout, i když mě zlé věci také trápí, protože dokud to není životně nebezpečné, proč se tím stresovat. Mnohem horší jsou věci, které se dějí jinde a s nimiž já jako jedinec nic nenadělám. Například války, hladovění, bohatnutí bohatých, větší chudoba a nemajetnost těch, kdo nic nemají... Bylo by toho na hodiny a hodiny. Když se člověk podívá, co se děje kolem něj, najednou mu všechny jeho problémy připadají malicherné. Co je nevěra proti problémům matky, která nemá co dát dětem najíst? Co je jeden hloupý PR článek oproti problémům ve společnosti, kdy například stát záměrně ničí školství a skrytě podporuje úpadek vzdělanosti?
V naší společnosti mi přijde nejvtipnější to, jak se každý zajímá o to, co dělají druzí a kritizuje to. Nebudu se starat o souseda, pokud nezasahuje do mého soukromí nebo nedělá něco vyloženě špatného. Budu se starat v momentě, kdy uslyším, že někomu evidentně ubližuje (např. domácí násilí). Jsou totiž věci, které mi "zatemní mozek." Jako bezpráví, násilí na těch, kteří se nemohou sami bránit a lidská hloupost. No a pak se jednoduše vezu... Ale to jsem tu již v nějakém článku popisovala, myslím.
Jednoduše by si člověk občas měl říct "STOP"! A rozhlédnout se dál, než je jeho hroudička a zabývat se věcmi, které opravdu za pozornost stojí. Článek není napsaný úplně podle původního plánu a některé myšlenky se rozplizly, ale hlavní jsem snad sdělila: Pokud nikomu neškodím, není mu nic do toho, co já dělám.
A na co je toto reakce? Kdo hledá, najde, či si domyslí...

Terorista v bytě

30. září 2012 v 19:26 | Eruvië |  News
Pondělí
Ráno vstávám. Klasické ranní kolečko, koupelna, kuchyně, záchod, koupelna. Je mi příšerně, bolí v krku a nemůžu mluvit. Když vylezu ze sprchy, po celém bytě se line strašný smrad. On sedí na mé židli u počítače a dívá se na mě přivřenýma očima jakoby říkal: "To máš za to!" Seberu se a jdu do práce. Přijdu o několik hodin dříve, protože je mi špatně. Mezi dveřmi na mě nadává, po celém bytě jsou papírky. Je mi to jedno, jdu si lehnout. Vzbudím se děsným kašlem a on je vedle mě na polštáři. Přihmuřuje oči a sleduje mě. Nevím, jestli tuší, že jsem na chlupy alergická, ale zřejmě i kdyby ano, bude to jedno jemu. Udělám si čaj a střídavě upadám do lehkého spánku plného bláznivých snů. Kdykoliv se vzbudím, je tam. Jde z něho chvílemi strach.

Úterý
Krk je lepší, ale dorazila rýma. Příšerný smrad se line už po návratu z kuchyně a taky řev. Nedala jsem mu ještě najíst a nevzala ho do kuchyně. Dneska mám víc času, tak se dávám pomocí čaje a různých cucacích bonbónů dohromady déle. V kuchyni slyším ránu. Váza s květinou je převržená, obsah vázy na zemi. Vyhazuji ho z kuchyně. Řve na mě a chce se rvát. Ani se neobtěžuji utírat podlahu, pod topením to uschne, ne? Po hodině je mi sděleno, že v kuchyni je louže. Jdu tam a pod topením nic není, tak je mi to jedno a vracím se k počítači. Před odchodem do práce mě provází pohled dvou zelených očí po celém bytě. Při tom pohledu mi naskakuje husí kůže. V kuchyni u linky je louže, utírám ji.
Po návratu z práce mě odmítá pustit na mou židli, tak si jdu lehnout. V posteli je dřív než já a jeho pohled říká, abych mu do jeho postele nelezla. Je mi to jedno, vlezu si na druhou půlku. Lehá si mi na břicho tak, abychom si koukali z očí do očí. Mám strach se pohnout.

Středa
Už je mi celkem dobře, ještěže zbývají jen dva pracovní dny. Smrad v bytě cítím hned po probuzení. Jeho nikde nevidím. Škrábe mi na záchod a chce pustit dovnitř. Po příchodu z práce si opět nemám kam sednout. Když ho vyhodím, sedne si vedle mě na zem a zle mě pozoruje. Když neopětuji jeho pohled, začne mi skákat na nohu. Jeden skok a pár krvavých šliců na světe. Pohladit ho nesmím, seká. Jdu do postele a opět si lehá ke mně na polštář. Moje alergie je mu zřejmě evidentně ukradená nebo se mě snaží zabít.

Čtvrtek
Ráno jako každé jiné. Viz výše. Po práci jdu nakoupit, takže se vracím pozdě. Po celém bytě jsou strhané tapety. Nevšímám si jich a dělám, že je mi to absolutně ukradené, stejně jako rozházené boty po celé chodbě. Neustále něco chce a nadává mi, když to nemá, ale nerozumím jeho řeči, takže dělám, že to neslyším a nevšímám si ho. On mě ano. Domáhá se jídla, které vařím, přesvědčování, že mu po tom bude špatně, ho nezajímá. Vzdávám to a nechávám ho vylízat alespoň talíř. Přítelovi nesmím dát ani pusu, žárlí. Je hned u nás, domáhá se pozornosti a leze mezi nás. Tohle mi už vadí. Jakékoliv odstrčení odnesu šlicem na ruce.

Pátek
Budí mě v šest ráno. Přišel ke mně a začal mě kontrolovat, protože nevstávám, jako obvykle. Pochopil, že je něco jinak. Když jsem nevstávala, lehl si také a dělal, že spí. Pravdou ale je, že pozoroval každý můj pohyb. Jakmile si sedám k počítači, sedá si na zem vedle mě, pozoruje mě přivřenýma očima. Musím se s ním rozdělit o rohlík, jinak nedá pokoj. Se smradem dneska počkal, než odejdeme. Po příchodu nás čeká řev a nadávky. V bytě je boží dopuštění. Tapety jsou už i v posteli a po chodbě je rozsypané jídlo. A ten smrad... Pořádám oslavu a mám obavy z jeho chování. Je agresivní a žere vše v dosahu bez ohledu na okřikování. Kupodivu jsem ale jediná nervní já, všichni ostatní jsou v pohodě.

Sobota
Vzbudil mě smrad. Blízký smrad. Moje předpoklady se splnily, dostal průjem. Navíc zřejmě někde zbytky zůstaly, protože jsou cítit z něj a také z přehozu přes postel. Jsem zoufalá. On sedí a kouká na mě přivřenýma očima. Když sundám přehoz, vleze si do peřin. Jde pod vodu. Rve se s námi, škrábe, kouše, řve... Sousedi musí mít radost. Je mi to jedno, ten zašpiněný přehoz mu nedaruji. Nebaví se s námi. Je někde zalezlý. Nevydřželo mu to ovšem dlouho, vztekle nadává a po celé chodbě rozhazuje svoje věci.

Neděle
Budí mě po rozednění. V noci jsem zatáhla žaluzie a on teď nemůže koukat z okna. Je mi to jedno, otočím se a spím dál. On ale otravuje tak dlouho, až vstanu a vytáhnu žaluzie na jednom okně. Dovnitř jde moc světla, nemůžu usnout. On je spokojený. Vstávám. Jde za mnou a pozoruje každý můj krok. Nesmím si už zavírat ani na záchodě. Jeho zbraně jsou vždy připraveny zjednat si pořádek. Dožaduje se části mé snídaně a na to, že by zase mohl mít průjem, vůbec nereaguje. Podlehla jsem, jeho přesvědčovací metody jsou na mě moc. Kam se hnu, jde za mnou, aby mě měl na očích. V posteli si zásadně lehá tak, abych neměla obličej moc daleko. Vyhození z postele nepomáhá, hned je zpátky. Rezignuji a přizpůsobuji se jeho pravidlům. Už je mi vše vážně jedno.

Oliverka máme doma již tři měsíce a kdo by to do toho milého, hezkého, roztomiloučkého koťátka řekl, že z něj bude takový terorista, že? :-) Faktem je, že veškeré situace nebývají až tak vyhrocené, ale tenhle týden tomu dal korunu a to ani nemluvím o tom, jak dokáže vyšilovat, když se s přítelem pohádáme :-)


Milý deníčku

27. září 2012 v 10:22 | Eruvië |  News
Chystala jsem se napsat k TT "Já věřím ve víly!" Ale rok se s rokem sešel a já byla minulý týden zase o něco starší. Takže návštěvám jedněch i druhých rodičů předcházel úklid. Tentokrát byl jen malý, protože jsem průběžně likvidovala nepořádek už několik týdnů, ale i tak to bylo náročné, především psychicky. Nenaštvat se a nevyhodit je, protože alespoň na narozeniny chci mít klid a pohodul. V neděli si na mě sedl bacil, takže v pondělí ráno jsem nemluvila. Praktikuji to tedy tak, že přijdu z práce a s horkým čajem jdu rovnou do postele, naštěstí je tenhle pracovní týden poměrně krátký. Nu a zítra oslava. Ani nevím, jestli o nějakou stojím. Všechno je šedé, rozmazané, rozbředlé a studené, já jsem bez nálady a v podstatě je mi opravdu všechno jedno. Proč vlastně slavi to, že jsem o rok starší, o rok blíž k smrti a mám o rok méně času na uskutečnění svých snů?
A teď z trochu veselejšího soudku. Chtěla jsem být milá na kocourka a měla jsem patičku ciabatty. Kocour si s pečivem moc rád hraje, protože kůrka vydává zvuky na lině a plovoucí podlaze a navíc je to i k jídlu (krade nám suché pečivo pro králíky). A protože kocourek není ještě tak velký, chtěla jsem mu patičku zmenšit. Přidržela jsem ji, nůž se po ní krásně sklouzl a zařízl se mi do prstu jako do másla. Trochu to štípalo a hodně krvácelo, ale kupodivu bolelo mnohem méně, než povrchové škrábance a hojí se to mnohem rychleji. Od toho dne jsem dostala zákaz dělat cokoliv s nožem, protože jsem sama sobě nebezpečná. Musím říct, že mi to rozhodně nevadí, protože teď nemusím nic krájet a můj drahý mi s vařením pomáhá (když je doma, samozřejmě).
Druhý den jsem pak pobavila celé své okolí, které mě absolutně nechápe. Dámy, slečny, ženy, také si holíte nohy ve vaně? Pokud nemáte elektrický holící strojek, je to asi nejlepší možné řešení. Během mé "holící" praxe jsem se pořezala na nohách, na rukách, na nehtech... to je vcelku normální, hrubá motorika selhává. Ovšem korunou na tom všem je, když si holím nohy a pořežu se na pozadí. Jak je to možné? Noha opřená o vanu, holeň připravená k oholení, sprcha za mnou. Samozřejmě, otáčela jsem se. A protože nekoordinuji pohyby tak, jak bych měla, stávají se velmi kuriózní situace, kdy se na mě i můj lékař dívá s podezřením, že jsem oběť domácího násilí. Ano jsem, ale ze strany kocoura, nikoho jiného a to jen v rámci nevinné hry, doufám.
A bohužel, nic veselejšího zatím k dispozici není. Přečetla jsem Hru o trůny - Píseň ohně a ledu, takže doufám, že brzy se dokopu k recenzi. Fotit budu snad zítra. A vlastně jsem si vzpomněla: Chtěla jsem vytvořit časosběr z rozpuku královské lilie. Celý den jsem svítila světlem v obývacím pokoji, aby bylo konstantní. Z 80 snímků by byly necelé 4 vteřiny časosběru. Cca 5 hodin focení a výsledek? Otevřela se úplně jiná lilie, než na kterou fotoaparát mířil. Ta, kterou jsem chtěla zvěčnit v celé své kráse, se otevřela v noci. No není občas ten svět ironický? Krásně voní (cítím je i přes rýmu) a jsou to nádherné květiny, takže to zkusím dnes znovu a uvidíme, co se stane :-) Při nejhorším bude jen pár obrázků.

Kam dál