Červen 2010

Vysvědčení

30. června 2010 v 23:19 | Eruvië |  News
Zrovna dnes je poslední červnový den. Děti ve školách dostávaly vysvědčení, linky bezpečí jsou čtyřikrát vytíženější, rodiče jsou v předinfarktových stavech z výsledků svých ratolestí a představy dvou měsíců, kdy mají jejich děti prázdniny... Jednoduše řečeno, dnes byl takový normální a běžný den.
V práci jsme se loučili s kolegyní, která odcházela do důchodu, takže pracovní doba byla minimální. Co je ale zásadnějšího, tak je to důvod, proč jsem tak dlouho nepsala. Poslední měsíc jsem byla téměř na roztrhání, protože mimo jiné funguji jako řidič, byla jsem nemocná a pak také změny v soukromém životě. 
Vzhledem k jistým okolnostem a novým informacím budu tedy do rubriky aktuálně přispívat méně a budu se snažit přidat víc povídek.

Ila


Sní(s)t svůj malý sen

8. června 2010 v 13:03 | Eruvië |  News
Není nad to, když se člověk krásně vyspí. Dnešní den je od rána celý krásně slunečný. Zatím jediný mráček bylo, že jsem ráno měla stále mokrý svetřík, který jsem si chtěla vzít, jinak jsou na mě všichni milí a já se cítím skvěle. A co je tou zázračnou věcí, která mi proslunila celý den? Krásné sny.
Ráda spím, spím dlouho a hodně, protože mou obrovskou zábavou, inspirací a především relaxem jsou mé sny. Ne pokaždé jsou příjemné a klidné, vždy jsou ale naprosto neuvěřitelné.
Zdá se mi o starých domech, lidech, kteří v nich bydleli, o mých nových i starých známých a především se mi ve snech plní i ta nejtajnější přání. 
Včera jsem neměla zrovna dobrou náladu, protože bych chtěla odjet do ciziny. Možnosti by byly, ale strach je větší. Proto jsem své tužby poněkud pozměnila a momentálně mi stačí, když budu cestovat. Bohužel koníček je to poměrně finančně náročný a navíc není s kým ho sdílet. Proto ta velmi špatná nálada, kterou mi jeden můj kamarád večer zlepšil a to hodně. Usínala jsem v celkem příjemném rozpoložení.
Je známo, že v noci se člověku zdá více snů a jen velmi malou část z nich si pamatuje. Já si zapamatovala pouze ten poslední. Sice vím, že se mi jich v noci zdálo víc a ne tak příjemných, ale pamatuji si jen jejich útržky. Nejhorší byl ten v noci, kdy jsem slyšela křik a ráno, vzbudila jsem se leknutím a měla strach, co se děje. Jakoby mi někdo spadl z postele, ale byla jsem sama, tak jsem zase rychle usnula.
Děj snu nebyl nijak extra zajímavý. Vyrazili jsme s partou na výlet do zahraničí, já a další účastník jsme se rozhodli zůstat a nevracet se. Hledali jsme práci, tak jsme zavítali za společnými známými na Harvard (!), kde jsme vystupovali jako pár, což se nám zalíbilo a následně jsme se vzali a pohádky byl konec... Trošku přikrášlené. Aby to opravdu neznělo jako pohádka, tak tam proběhlo pár nepříjemných situací, které jsme díky naší lásce překonali. Stává se ze mě nejspíš cynik. Když tak koukám na popis děje toho snu, opravdu to vypadá jako typický románek od Harlequina. Mnoho romantiky a žádná realita, nicméně sen to byl příjemný (což píšu již po několikáté) a nemohu se nabažit atmosféry, která mi stále koluje v krevním řečišti. Zřejmě si dnes na noc pustím něco děsivého, kde se vraždí, ať mám zítra opět dobrou náladu
A poučení z dnešního článku? Nesněte, nesněte, nesněte nebo se zblázníte! Nebo to bylo naopak?
Zvonec a konec.

Ila

Nášlapná mina

3. června 2010 v 20:29 | Eruvië |  News
Dnešní článek píšu již 3. den. Měl být uveřejněn jako první v červnu a pokud to takhle půjde dál, budu ho psát ještě několik dní. Bylo mi sděleno, že píšu dost depresivně, ale tomu se nikdo nemůže divit: květen propršelo, v naší zemi jsou opět záplavy a vypadá to, že jen tak neustoupí a dneska už třetí den prší. Magické číslo ta trojka... Takže do třetice všeho dobrého i zlého, dneska jej už dopíšu. Kdyby však přece jen ne, tak vězte, že první článek z června je v rubrice "Náhlá inspirace" a je pěkně depresivní. Koukám, že za chvíli snad nebudu používat jiné slovo, takže radši něco veselejšího.
V úterý jsem byla v Praze. Krásný výlet se skvělými lidmi a večer divadlo. Své pocity opravdu musím popsat, protože jsem se cítila jako aristokratka z 19. století, jen večerní róba a korzet mi chyběly k úplnému pocitu dokonalosti. Ve Stavovském divadle dávali Nepřítele lidu od Henrika Ibsena. Zpočátku jsem z výběru hry měla poněkud strach, ale nakonec jsem byla nadšená a spokojená na nejvyšší míru. Podotýkám, že rozhodně nejsem divadelní kritik a nemám dostatečné srovnání, nicméně hra byla dokonalá. Ani Shakespeare mě tolik neuchvátil. Výkony všech účinkujících v čele s Davidem Prachařem a Janem Hartlem byly strhující. Hra měla jednoduchou scénu, byla svižná a plná narážek na současnou politickou scénu. S hlavním hrdinou jsem souhlasila, obdivovala a v jednu chvíli ho i nenáviděla. Rozbor jednotlivých pocitů by vydal na samostatný článek. V divadle jsme seděli v lóži, která umocňovala všechny mé pocity. Soukromí, pocit vlastní výjimečnosti oproti těm, kteří seděli pod námi v hledišti a možnost natočit si židli co nejpohodlněji. Při jednom z mnoha monologů jsem dokonce měla pocit, že se představitel hlavní role dívá přímo na mě. Právě a pouze jen na mě... Sice si teď uvědomuji, že je to velice nepravděpodobné, ačkoliv hlediště bylo osvětlené, ale ten pocit ve mně doposud přetrvává a ráda si jej ponechám. Večer jsem přišla domů hodně unavená, takže to byl 1. den a důvod, proč jsem nepsala.
Včera byl důvod mnohem prostější a také se vztahuje k nadpisu dnešního článku. Již po ránu jsem neměla příliš dobrou náladu a po příchodu do práce se mi ještě zhoršila při zjištění, že mi technici lezli na můj počítač. Samo o sobě by to nebylo tak hrozné, pokud by se mi na něm automaticky nepřipojovalo ICQ. Neměli ani tolik slušnosti, aby ten program zavřeli.  Takže každému, kdo mi ve středu psal se omlouvám, pokud jsem neodepsala a vězte, že pokud to bylo něco soukromého, již to příliš soukromé není. Když jsem se pokusila jim jemně naznačit, že to bylo dosti nevhodné, dostala jsem téměř vynadáno, že tam nemám mít automatické přihlašování. Spíš než odpověď jsem za drzost považovala ten tón od člověka, který je na tom věkově stejně jako já a co se týče jeho postavení, tak v podstatě momentálně pode mnou. Každý si asi teď dokáže představit moji reakci. Byla hodně nepříjemná. Přes den to následně "schytalo" ještě několik lidí, než jsem se večer uklidnila u kamarádky. Tedy další den, kdy jsem nepsala. Navíc jsem ještě hlídala neteř, která mě pár věcmi naprosto dostala. Prý jsem skvělá, vždy si vím rady a mám na vše odpověď. Jak krásně jsou děti nekritické. Pak ještě přidala, že bych si kvůli ní měla pořídit dítě, aby mohla být hodnou tetou... Krása. Já a dítě... Přecházím to s kyselým úsměvem, protože jsem si plně vědoma svých nedostatků. Den jsem dovršila příšernými a nervy drásajícími sny, po nichž doufám, že můj bratr nemá sedmnáctiletou milenku.
Den začal pěstí do žeber, když neteř měla živé sny. Ráno bylo o něco příjemnější, dokonce mě i rozesmála. Do práce jsem přišla na poslední chvíli, ale pěkně v klidu a poměrně dobře naladěná. Nepříjemné setkání nastalo o něco později. Nepříjemné pocity se začaly velice rychle kupit a poslední kapka přišla, když jsem se dozvěděla, že jsem někoho zklamala a ztratil ve mě důvěru. V tu chvíli jsem otevřela okno, abych měla čerstvý vzduch a rozdýchala nápor nevolnosti. Do očí mi vtrhly slzy a nedaly jinak, než že mi smáčí oblečení. Během dne jsem se rozbrečela z ničeho nic ještě několikrát. Většinou se potom i uklidním. Dnes však ne. Jsem po celém dni totálně unavená a zpovídám se počítači. Zjišťuji, že to má velmi dobrý a uklidňující účinek. 
Vzhledem k tomu, že mě zítra čeká další velmi náročný den hned od rána a článek je už dosti dlouhý, budu pro dnešek končit. Nášlapná mina vybuchla a In vino veritas...


Ila