Květen 2011

Nová rubrika

26. května 2011 v 12:16 | Eruvië |  Other life
Chvíli mi trvalo, než jsem to vymyslela. Našla jsem některé své staré povídky, které nejsou ani tajemné, ani fantastické a už vůbec ne příliš zajímavé. Jsou to takové výkřiky do tmy pubertální slečny, která si představuje, co by se jak mohlo stát. Tyhle články jsem do rubriky náhlá inspirace dávat nechtěla, proto jsem speciálně pro Elišku hlupačku stvořila její vlastní šuplík. Ať chcete nebo ne, jsou tyhle články příliš blízké obyčejnému životu a malým lidským dramatům, které každá z nás občas prožívá sama nebo se svými známými a kamarády. Při čtení některých článků jsem zjistila, což je naprosto bláznivé, že se mi některé zážitky, popsané ve fantaziích nevyspělého děvčete, splnily. Ani nevím, jestli za to jsem nebo nejsem ráda, každopádně se s vámi o ně chci podělit a uvidím, jestli se vám budou líbit.
Ila

Vzdušné zámky

26. května 2011 v 10:13 | Eruvië |  News
Často se dívám na filmy a seriály, kde se někdo vydává z budoucnosti do minulosti. Dřív jsem na toto téma četla i nějaké úvahy a jedna věc mi stále nejde do hlavy: Jak se může někdo vydat na tuhle cestu, aniž by změnil budoucnost? A vzniká zde krásný časový paradox, kdy při změně budoucnosti se daná osoba nemůže vydat do minulosti a tu změnit... Proto se stále víc přikláním k tomu, že existuje nekonečně mnoho paralelních budoucností a my se vydáváme cestou mezi nimi na základě našich momentálních rozhodnutí a činů. Ale dost sci-fi.
Budoucnost je pro mě něco jako otevřená kniha, která se píše. Nevěřím příliš vědmám, kartám, jasnovidcům atp. Ne, že by neměli schopnosti, ale jak říkám, mohou mi odhalit pouze jednu možnost a ještě ani ne příliš jasnou, ke které vůbec nemusí dojít. Raději jim věřím, když popisují povahu člověka, jeho skrytá přání, úmysly a cíle.
Může se člověk vlastně připravit na budoucnost? Každý z nás někdy plánuje, dost z nás má i plán, kterého se drží a jiní pouze vymýšlejí, co by mohlo být, kdyby. Já patřím částečně do prví a částečně do třetí skupiny. Od mala jsem plánovala, jako posedlá. Čím budu, kam půjdu na školy, kde budu bydlet, jakého budu mít manžela (doktora ze západního Německa ), kolik budu mít dětí a tak podobně. Pak jsem své plány pomalu měnila. První jsem změnila plán týkající se manžela, bylo to někdy ve třinácti, kdy mi došlo, že já nikdy nebudu pro muže dostatečně atraktivní a žádoucí, abych si našla nějakého zazobaného, pěkného muže, takže jsem si ve své krásné malé pubertě snila o lásce nějaké celebrity. Samozřejmě, to ani nebyl pořádný plán, ale byla to prostě první opora mého zámku, která spadla. Po střední jsem si plánovala vysokou. Šokem bylo, že ačkoliv jsem byla skvělá studentka, tak na mě nikde nečekali s otevřenou náručí. Přímačky jsem nakonec udělala jen na jednu školu. Tu jsem měla v plánu zvládnout rychle a bezproblémově. Nakonec jsem však čtyřletý obor studovala pět let a rok jsem měla přerušeno. Nastaly okolnosti, které mě donutily, abych se v podstatě postarala sama o sebe, ale zvládla jsem to.
Další zbořená zeď byla svatba... Nejen že mě můj vyvolený nepožádal o ruku velkým romantickým gestem, ale dokonce mě nepožádal vůbec, byl to výsledek rozhodnutí dvou lidí, kteří spolu něco budovali. No a pak to šlo ráz na ráz... Největší část zámku spadla, když jsem zjistila, že veškeré plány jsou k ničemu a můj sen o velké (pohádkové) lásce plné romantických gest, která překoná úplně vše, zůstane navždy nenaplněn.
Teď už mám jen pár plánů... Cestovat a pořídit si jednou rodinu, domeček a hlavně být šťastná. Takže z krásného vzdušného zámku zbyla jen ruina, která se stejně pomalu působením vnějších vlivů rozpadá.

Svou cestou?

18. května 2011 v 16:53 | Eruvië |  News
Právě jsem si přečetla velmi zajímavý článek na jednom ze svých oblíbenných blogů a mám hlavu plnou myšlenek, momentálně si je trochu musím srovnat. Každopádně bych sem chtěla napsat reakci.
Před dvěma dny jsem si "podala přihlášku" do Autorského klubu. Proč vlastně? Chtěla bych, aby můj blog četlo víc lidí, především články v rubrikách Veršovánky a Náhlá inspirace. Psaní je mým koníčkem, ale proč psát, když to nikdo nečte a hlavně když vůbec netuším, jestli jsem na správné cestě. Občas se najde dobrá duše, která mi článek pochválí, ale zpravidla jen najdu zmínku, kolik lidí navštívilo můj blog a nic víc. Ani jsem příliš nepřemýšlela, jestli splňuji podmínky a jestli bych do nějakého exkluzivního klubu chtěla patřit a zabývat se řešením problémů, ke kterým bych se v rámci klubu třeba chtěla vyjadřovat. Zpravidla bývám nekonfliktní typ a "hraju si na svém písečku." Je opravdu tak důležité být členem širšího společenství?
Každý chce někam patřit, chce slyšet, že něco udělal správně. Já osobně často bojuji se svou leností. Jsou chvíle, kdy chci něco napsat, vyjádřit se k tématu, dát radu nebo podnět k přemýšlení ostatním, ale je mnoho chvil, kdy chci mít pokoj a nechce se mi absolutně nic. Mívám hodně snů a poměrně často, ráno z nich zbývají však jen pocity a útržky, ve chvílích, kdy usedámm k počítači a chci něco napsat, pak často nemůžu urovnat myšlenky a najít správná slova, kterými bych popsala příběh, který se odehrál v mých snech. Ráda si pohrávám s rodným jazykem, který zbožňuji, ráda fantazíruji o světech, které přede mnou někdo načtrl v hrubých rysech, ale na tohle všechno musí mít člověk buď obrovskou fantazii nebo velikou sebekázeň. Prvním oplývám pouze v omezené míře a tím druhým vůbec. Bude tedy stačit člověku, který určuje, zda se blog stane "exkluzivním" či plevelem, mých několik krátkých povídek a mnoho myšlenek, které čte jen málo lidí? A měla by mě vůbec tato otázka trápit?
Odpověď na první otázku bude zřejmě záporná, ačkoliv teď předbíhám. Druhá otázka je otevřená. Jak se vůbec dozvím, že jsem nevyhověla? Netuším a nechce se mi to teď zkoumat (lenost vítězí), ale hlavní je, že doufám, že budu psát dál a že mě nezdar nezlomí a budu dál zkoušet předávat to, co mám na srdci, v duši a hlavně v hlavě.
A jak jste na tom vy? Patříte někam? Přemýšlíte o tom?


Opět po roce

18. května 2011 v 13:43 | Eruvië |  News
Před rokem jsem poprvé maturovala na druhé straně barikády. Bylo mi špatně, byla jsem vyděšená, nesvá, nevyspalá (někteří slavili zlatou medaily až do hodně pozdního rána) a vůbec jsem si nebyla jistá, co všechno mě vlastně čeká. Upřímně musím říct, že jsem na tom psychicky byla hůř, než někteří maturanti. Mým největším přáním bylo, aby mluvili a já se nemusela na nic ptát. Přesně za týden mě to čeká znovu. Opět jsem vystresovaná, i když ne tolik, a přání je stejné: Prosím, ať mluví. Mám neskutečnou hrůzu z toho, že se jich budu muset začít ptát a oni nepochopí, co po nich chci, nebo nebudou vědět odpovědi....
Věřte mi, že i z pozice učitele je to těžké. Některé znám jen od vidění, jiné učím už třetí rok, někteří jsou fajn, jiní trošku nesympatičtí, ale pořád jsou to lidé na prahu života a člověk jim nechce udělat z tzv. zkoušek dospělosti peklo na zemi. Ovšem mluvím za sebe. Myšlenky se mi rozbíhají jinými směry a já mám obvykle problém je zachytit. Už před pár týdny jsem si vypracovala přesné znění otázek a vybrala k nim praktické části a dneska jsem dokonce vytiskla úvodní stránky. Jakobych se tu stresující záležitost snažila posunout...
Upřímně... Maturity se mi ani za mák nelíbí. Je to konec školy. Stresující a úmorný konec školy. Navíc koncepce současných maturit... Lituji všechny studenty, opravdu z celého srdce. Nikdo neví, jak to bude probíhat, nikdo si nedovede představit, jak to dopadne, hlavně že si vláda a parlament udělají další čárku za projekt bez hlavy a paty... Ne, nebudu dneska dštít oheň, nerada to dělám, protože mé věty pak nedávají smysl.
Proč mi tak vlastně maturity vadí? Protože člověk si při nich uvědomí, jak neúprosně čas letí a nedá se ničím zastavit. Nastoupíte na školu a než se pořádně rozkoukáte, už jsou tu maturity a přijdou po vás noví... Seznamování se, zvykání si, oblíbení - neoblíbení učitelé - žáci... a sotva si člověk zapamatuje jména, už je tu maturitní ples, poslední zvonění a maturita. Musím říct, že se mi pokaždé chce brečet a hodně, říkám si, že odchází bezvadní lidé a jen bůh ví, co nám sem zase přijde...
Takže věřte, maturita není těžká jen pro studenty, ale i pro učitele... A všem letošním maturantům, nejen těm, kteří si tenhle článek přečtou, přeji hodně štěstí a těm po maturitě: Buďme rádi, že to máme za sebou

Proč zase?!

17. května 2011 v 12:22 | Eruvië |  News
Dneska na mě jde hodně špatná nálada, tak se z toho zkusím vypsat. Včera jsem si pročítala blogy a zjistila jsem, že některým blogařům to prostě pomáhá, tak proč ne mě? :-)
Ráno jsem přišla do práce, v klidu, v pohodě, venku příjemně, oblečení jsem věnovala celkem dost pozornosti a cítila jsem se dobře. Myslela jsem si, že mě čeká docela standardní pracovní den. Ovšem nedlouho po příchodu mi moje nadřízená oznámila, že nejde počítač, na kterém potřebovala pracovat. Sdělila mi to takovým stylem, že nebylo pochyb o tom, že já jsem viník, který za to může. Ano, samozřejmě, některé počítače mám pod svou správou a to včetně tohohle. Ovšem moje milá vedoucí trochu opomněla to, že když den před tím počítač fungoval a byl řádně vypnut, tak nemohu za jeho ranní indispozici. Co si budeme povídat, počítač jde, najednou mu přeskočí a systém spadne. Zřejmě se tam během včerejšího dne něco podělalo. Nicméně sedím u daného počítače už přes dvě hodiny a nemohu nainstalovat programy, které tam nutně potřebuji. Prostě mi systém odepírá přístup.
Podotýkám, že mnoho lidí v mém okolí si myslí, že jsem odborník. Ano, jistě, chápu některé věci lépe než oni, s problémy se dokážu vypořádat, ale neptejte se mě proboha nikdy jak jsem k řešení dospěla. Mým úkolem je, aby počítače fungovaly a v 98% případů fungují, když ne, tak je dám zase dohromady... ale postup nebývá vždy stejný a výsledek není předem jistý. Odborné pojmy jsou mi cizí a když mi někdo vysvětluje, co přesně tam nefunguje, mývám problém se soustředit. Další věcí je, že mám vystudovanou informatiku a dokážu pochopit a popsat, jak fungují operační systémy, najít chyby, upravit částečně program a vytvořit validní webové stránky (vzhled je trošinku problém...), ale co se praxe týče, je to vždycky trošku jinak, než nás učili ve škole
Teď tu sedím a čekám až doběhnou aktualizace systému, abych pak, doufám, mohla nainstalovat další programy, vytvořit image a předpokládat, že příště to bude lepší. Prvotní vztek mě opravdu přešel a dokonce už jsem přišla na to, proč to poprvé nešlo (a podruhé a po třetí také ne), takže teď nezbývá, než počkat, až budu moct pracovat dál
A abyste se nenudili u počítače, jako já teď (při čekání, ne blogování), a trochu se pobavili, přidám vám sem několik prima hlášek z našeho oblíbeného OS
Don't worry, be happy



























Sama?

14. května 2011 v 12:07 | Eruvië |  Poems
JÁ a TY se potkaly.
MY začíná nesměle,
MY se choulí k sobě,
MY roste, rozpíná se,
MY ve vášni se koupe,
MY tak nádhernné zdá se,
MY nám nějak znějistělo,
MY tone v kráse,
MY už nám zevšednělo,
MY po cestě dá se...

Nebylo to dlouhé,
JÁ zůstalo samo stát
a TY se ztrácí v dálce...

Veršování

14. května 2011 v 12:04 | Eruvië |  Poems
Řádky plním písmenky,
snad i smysl dávají,
ráda luštím tajenky,
ale přísně potají.

Veršíky jsou chudinké,
škrtance se najdou,
rýmy mají křehounké,
třeba srdcem projdou..

Možná jej i zahřejí,
lásku vykřešou,
psané jsou však potají,
Tebe nenajdou.

Úvod

14. května 2011 v 11:48 | Eruvië |  Poems
Protože občas, když se dostaví to správné rozpoložení, mám chuť si dětsky zarýmovat

Cestička k domovu...

13. května 2011 v 13:00 | Eruvië |  News
Ve svém věku jsem delší či kratší dobu pobývala ve spoustě měst či vesnicích. Dětství jsem trávila pod Krušnými horami, v Praze nebo na Šumavě. Období studií jsem prožívala v Liberci a po studijích jsem se ocitla ve Šluknovském výběžku a nyní v České Lípě. Které ze všech těch míst však můžu nazývat svým?
Je to město, kde mám kořeny, město, ke kterému jsem nejvíc přilnula, protože je krásné, nebo město, kde jsem strávila dny a okamžiky které mě zformovaly, nebo město, kde mám nejvíc přátel?
Mých měst je víc. Prvním z nich byla, je i bude, Praha. Je to město, které mě dokáže inspirovat, chytit za srdce, ale i odpudit. Město, kde jsem se jako malá procházela, aniž bych věděla, že jsem jediná ze svých spolužáků ve škole. Město, kde jsem prožívala krásné chvíle dětství se svými prarodiči. Pokaždé, když se sem vracím, probudí se ve mně jakási dětská radost, když si vzpomenu, jak jsem stála a pozorovala ve tmě okna. Každé bylo jinak barevné a mě to fascinovalo. Vzpomenu si na ono tepání celého města v roce 1998, kdy jsme hráli o zlato. Vzpomenu si na procházky areálem Vyšehradu a klopýtání ulicemi dlážděnými kostkami. Nemyslím na přecpaná metra a smradlavé tramvaje. Srdce mě táhne do podzimní Stromovky, za procházkou z Kobylis k Vltavě na jaře a odpočinek v letním parnu pod stromy v čimičáku. Zima v Praze mě neláká, ale v babiččině kuchyni nebyla nikdy zima.
Druhým městem je Liberec. Město pod Ještědem. Nenáviděla jsem vždycky jeho uslzené počasí. Mokro vždy a za všech okolností. Cesty do školy byly utrpení, zvlášť když jsem v rámci šetření chodila pěšky. Na druhou stranu jsou zde nezapomenutelné zážitky s přáteli, procházky podél Nisy a do lesů nad Harcovem. Podzimní sluníčko a výhled na celé údolí. Brigády a párty… Město, kde jsem chtěla žít. Kdybych zde měla práci, tak bych i žila.
Posledním z významných měst je Sušice. Město, které jsem objevila relativně nedávno, protože se mi tam přestěhovala část rodiny. Brána Šumavy, jak je nazýváno. Našlo si ke mně cestu svým uspořádáním, je malebné, ani příliš malé, ale také ne velké. Procházka podél Otavy uklidňuje a pročistí mysl. Večer je tajemné, ale ne natolik, aby se člověk bál. Z Andělíčka je krásný výhled na Šumavské lesy a kopce, ale také na Sušici. Sem se ráda vracím a vždy vracet budu. Nepoutají mě k němu nějaké extra vzpomínky, ale jen touha, abych se měla čím kochat a kde se uvolnit.
Tohle jsou má města, Matička měst, Město pod Ještědem a Brána Šumavy. Města, ke kterým jsem si vytvořila jakýsi vztah. Můžete se mnou souhlasit, můžete mě odsuzovat, ale v mých očích jsou oproti nim ostatní města méněcenná.

Rozbřesk

13. května 2011 v 12:10 | Eruvië |  News
V pondělí jsem dostala nápad. Shodou náhod jsem měla k dispozici foťák a zároveň spala nedaleko Panské skály, takže jsem se rozhodla, že vyfotím východ slunce. Aby toho nebylo málo, četla jsem na internetu, že je až dokonce května vidět pouhým okem několik planet pěkně seřazených a že jsou právě vidět pouze před východem slunce. Chtěla jsem vše vzít "z jedné vody načisto." Večer jsem se ještě prošla, abych si přesně vytýčila cestu, udělala pár zkušebních fotek a budíka si nařídila na 4.30 ráno a šla velmi brzy spát.
Musím podotknout, že fotoaparát bylo opravdu velice nutné si den před focením trochu osahat, neboť má tolik funkcí, že člověk (zejména já) neví, co dřív nastavit a hlavně jak...
Když mě probudila melodie budíku z mého telefonu, ani chvilku jsem neváhala, doufala jsem alespoň v malé dobrodružství. Venku už se pomalu rozednívalo a já měla zhruba hodinu čas, než sluníčko vykoukne nad obzor. Murphy ovšem nechyběl. Jak jsem se snažila být co nejvíc potichu, upadla mi klikau dveří, zakopnula jsem o lavor a pomalu vzbudila celý barák. Co nejrychleji jsem si tedy sbalila věci a vyrazila.
Vesnice byla tichá. Pospíchala jsem a každou chvíli se otáčela, jestli mě někdo nesleduje, moje kroky vydávaly prapodivnou ozvěnu, která mě poměrně hodně děsila. Po chvilce spěchu jsem vesničku nechala za sebou a byla téměř u cíle své cesty. Na tvrdé a chladné půdě zněly dopady mých nohou dutě, jakobych se mohla každou chvíli propadnout. Pospíchala jsem k vrcholu skály. Slunce se teprve chystalo vystoupit zpoza horizontu, ale bylo už světla hodně, takže můj plán na focení planet ztrozkotal. Vyfotila jsem si pár snímků z ruky a nastavila foťák na pouzdro a na obzor a čekala. Celý proces vycházení slunce a focení různých barev oblohy a mraků trval zhruba 35 minut, než sluníčko vykouklo a jeho paprsky se rozlily po bližším i vzdálenějším okolí Panské skály.
Fotoaparát už byl skoro vybitý, paprsky dodávaly okolní zeleni nádherný odstín a já spokojeně vykračovala zpátky. Den jsem začala sice příliš brzy, ale stálo to za to!
A jak dopadly fotky, jakmile to půjde, přidám je k článku.

Člověk míní...

4. května 2011 v 22:25 | Eruvië |  News
Napadlo mě, že bych neměla být nevšímavá... Má návštěvnost je nízká a komentáře, jestli má vůbec cenu, abych sem občas něco přihodila, jsou minimální, tak jsem se začala dívat na další weby. Pár mě jich zaujalo a hodlám se do nich ponořit hlouběji, jiné bohužel mají témata, která mi nejsou příliš blízká, ale i tak jim držím pěsti, ať je někdo čte (což většinou ano).
Doufám, že se zítra dozvím reakce na své dva nové články, vlastně s tímhle tři A to je za poslední měsíce vlastně můj rekord a doufám, že i předzvěst nového vzrůstu sil, inspirace a touhy o něco se podělit. Trochu mě mrzí, že mi vždycky trvá tak dlouho, než se k něčemu dokopu, něco vymyslím, ovšem pokud je ta správná nálada, jde to najednou úplně samo... A to i bez sklenky vína, která byla dříve mým vřelým pomocníkem a stálým společníkem... Jo, člověk se mění a já doufám, že k lepšímu, tak mi držte pěsti, ať to dobře dopadne...
A v neposlední řadě se mi rodí v hlavě nápad na nový vzhled, tenhle se mi zdá nudný a fádní, ale bude to chtít ještě hod ně trpělivosti

Přišla jsem, viděla jsem, pochopila jsem...

4. května 2011 v 13:03 | Eruvië |  News
Vlastně už druhý den jsem uvažovala nad názvem článku k tématu týdne, protože si myslím, že k němu mám co říct. Je to téma často probírané a diskutované. Nejsou snad dva stejné názory. Ovšem většina z nich vychází z předpokladu, že nevěra je špatná. Já jsem tuto teorii vždycky také prosazovala, jenže během posledních několika let jsem přišla na to, že není vše jenom černobílé a okolnosti mě donutily přemýšlet.
Když mi bylo sedmnáct, odsuzovala jsem spolužačky, které střídaly kluky jako na běžícím pásu a někdy jich měly dokonce i víc najednou. Dnes můžu s naprosto čistým svědomím říct, že jsem jim záviděla. Nevyhledávala jsem kluby ani diskotéky a byla uťápnutá šprtka. Nebylo pravdou, že by mě nikdo nechtěl, ale já jsem byla tak zaměřená na sebe, své neustálé komplexy, které v té době nebyly ani opodstatněné, že jsem si všímala zásadně chlapců, kteří o mě neměli zájem. Tudíž jsem zapadala stále hloub do spirály pocitů méněcennosti, z nichž některé se projevují dodnes.
Tohle je ovšem velmi rozvláčný úvod... Takže jednoduše: v sedmnácti letech jsem byla jednou z těch, co nevěru netolerovali a odsuzovali, bez výjimky. Byla jsem zatvrzelá, arogantní a nepoučená. Díky tomu jsem skončila s mužem, který byl stejného ražení. Uťápnutý maminkou a snažícího se zvedat si ego na přítelkyni, později manželce. Tenhle vztah mi postupně otevřel oči a já zjistila, že není nevěra jako nevěra.
Nikomu bych nepřála ten pocit, že když dosáhnete úspěchu, nikdo vás nepochválí, pro něj je to samozřejmé a neúspěch je neodpustitelný. A pak se objevil někdo jiný, kdo mě pochválil. I za věci, které se mi dřív zdály naprosto běžné. Choval se ke mě ohleduplně a citlivě a já pomalu podléhala jeho pochvalám a hezkým slůvkům. Asi po měsíci jsem našla odvahu a řekla svému manželovi, co se děje a že nechci aby to pokračovalo, protože chci zachránit manželství. Dozvěděla jsem se, že on se kvůli mně měnit nebude a mám si zvyknout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v myšlenkách jsem mu nevěrná už dávno a po jeho výroku je jen krůček ke konci. Nevěra začla nejdříve v myšlenkách, pokračovala tajnými schůzkami, držením za ruku a nesmělými polibky. Byla jsem v té době rozpolcená. Rozhodně jsem nechtěla manžela podvádět, ale nevydržela jsem s ním. Po dalším měsíci jsem se s manželem rozešla a teprve poté jsem dovolila tomu druhému, aby se stal mým milencem. Ač už jsme bydleli každý jinde, rozvedeni jsme nebyli a byli jsme si tedy vzájemně nevěrní. Dodnes si s exmanželem nemůžeme přijít na jméno, neboť jsme si vzájemně hodně ublížili a obviňujeme jeden druhého, že právě on začal. Hned poté, co jsem mu sbalila věci, odstěhoval se totiž ke své "nové" přítelkyni (naše společná kolegyně z práce), takže nevěra tu byla z obou stran zřejmě již před rozchodem.
Nicméně tahle epizoda mě ujistila, že neexistuje pouze fyzická nevěra, jak jí říkám já, že se s někým vyspíte, ale také nevěra psychická, která je mnohem horší a ošidnější. V dalších vztazích jsem si prošla tím, že mi byli muži nevěrní, že já jsem byla příčinou nevěry (což jsem velice špatně nesla) a v neposlední řadě také tím, že jsem byla podváděnou milenkou, což bylo nejúsměvnější.
Dnes jsem již srovnaná s tím, že člověk někdy neodolá svodům jiných a poslechne tužby svého těla. Což si myslím, že je je snesitelné a pochopitelné, pokud tím nikomu neublíží. Mnohem větší hrůzu mám z toho, že člověk, kterého budu milovat, bude myslet na někoho jiného, bude s ním chtít být a bude po něm toužit. Se mnou pak zůstane jen proto, že je to pohodlné a nerad mění zaběhnutý systém. Samozřejmě, může se to projevit na chování, ale jak to poznám? Když miluji, tak celým srdcem a nedokážu rozpoznat varovné signály.
Pro mě tedy není nevěra jako nevěra. Podvést, zamilovat se a klamat je horší, než jen podvést a zapomenout. Panická hrůza mě jímá pokaždé, když se mi partner neozývá, ne proto, že by si někde s někým užíval, ale spíš proto, že zjistil, že to jsem jenom já, znechuceně odložil telefon a věnoval se věcem, které pro něj jsou důležitější...
Proto tvrdím, že člověk si má užívat, ale nemá tím nikomu ubližovat a jak si nejlépe užiju já? Uvařím si nebo koupím něco dobrého k uspokojování svých chuťových pohárků