Přišla jsem, viděla jsem, pochopila jsem...

4. května 2011 v 13:03 | Eruvië |  News
Vlastně už druhý den jsem uvažovala nad názvem článku k tématu týdne, protože si myslím, že k němu mám co říct. Je to téma často probírané a diskutované. Nejsou snad dva stejné názory. Ovšem většina z nich vychází z předpokladu, že nevěra je špatná. Já jsem tuto teorii vždycky také prosazovala, jenže během posledních několika let jsem přišla na to, že není vše jenom černobílé a okolnosti mě donutily přemýšlet.
Když mi bylo sedmnáct, odsuzovala jsem spolužačky, které střídaly kluky jako na běžícím pásu a někdy jich měly dokonce i víc najednou. Dnes můžu s naprosto čistým svědomím říct, že jsem jim záviděla. Nevyhledávala jsem kluby ani diskotéky a byla uťápnutá šprtka. Nebylo pravdou, že by mě nikdo nechtěl, ale já jsem byla tak zaměřená na sebe, své neustálé komplexy, které v té době nebyly ani opodstatněné, že jsem si všímala zásadně chlapců, kteří o mě neměli zájem. Tudíž jsem zapadala stále hloub do spirály pocitů méněcennosti, z nichž některé se projevují dodnes.
Tohle je ovšem velmi rozvláčný úvod... Takže jednoduše: v sedmnácti letech jsem byla jednou z těch, co nevěru netolerovali a odsuzovali, bez výjimky. Byla jsem zatvrzelá, arogantní a nepoučená. Díky tomu jsem skončila s mužem, který byl stejného ražení. Uťápnutý maminkou a snažícího se zvedat si ego na přítelkyni, později manželce. Tenhle vztah mi postupně otevřel oči a já zjistila, že není nevěra jako nevěra.
Nikomu bych nepřála ten pocit, že když dosáhnete úspěchu, nikdo vás nepochválí, pro něj je to samozřejmé a neúspěch je neodpustitelný. A pak se objevil někdo jiný, kdo mě pochválil. I za věci, které se mi dřív zdály naprosto běžné. Choval se ke mě ohleduplně a citlivě a já pomalu podléhala jeho pochvalám a hezkým slůvkům. Asi po měsíci jsem našla odvahu a řekla svému manželovi, co se děje a že nechci aby to pokračovalo, protože chci zachránit manželství. Dozvěděla jsem se, že on se kvůli mně měnit nebude a mám si zvyknout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v myšlenkách jsem mu nevěrná už dávno a po jeho výroku je jen krůček ke konci. Nevěra začla nejdříve v myšlenkách, pokračovala tajnými schůzkami, držením za ruku a nesmělými polibky. Byla jsem v té době rozpolcená. Rozhodně jsem nechtěla manžela podvádět, ale nevydržela jsem s ním. Po dalším měsíci jsem se s manželem rozešla a teprve poté jsem dovolila tomu druhému, aby se stal mým milencem. Ač už jsme bydleli každý jinde, rozvedeni jsme nebyli a byli jsme si tedy vzájemně nevěrní. Dodnes si s exmanželem nemůžeme přijít na jméno, neboť jsme si vzájemně hodně ublížili a obviňujeme jeden druhého, že právě on začal. Hned poté, co jsem mu sbalila věci, odstěhoval se totiž ke své "nové" přítelkyni (naše společná kolegyně z práce), takže nevěra tu byla z obou stran zřejmě již před rozchodem.
Nicméně tahle epizoda mě ujistila, že neexistuje pouze fyzická nevěra, jak jí říkám já, že se s někým vyspíte, ale také nevěra psychická, která je mnohem horší a ošidnější. V dalších vztazích jsem si prošla tím, že mi byli muži nevěrní, že já jsem byla příčinou nevěry (což jsem velice špatně nesla) a v neposlední řadě také tím, že jsem byla podváděnou milenkou, což bylo nejúsměvnější.
Dnes jsem již srovnaná s tím, že člověk někdy neodolá svodům jiných a poslechne tužby svého těla. Což si myslím, že je je snesitelné a pochopitelné, pokud tím nikomu neublíží. Mnohem větší hrůzu mám z toho, že člověk, kterého budu milovat, bude myslet na někoho jiného, bude s ním chtít být a bude po něm toužit. Se mnou pak zůstane jen proto, že je to pohodlné a nerad mění zaběhnutý systém. Samozřejmě, může se to projevit na chování, ale jak to poznám? Když miluji, tak celým srdcem a nedokážu rozpoznat varovné signály.
Pro mě tedy není nevěra jako nevěra. Podvést, zamilovat se a klamat je horší, než jen podvést a zapomenout. Panická hrůza mě jímá pokaždé, když se mi partner neozývá, ne proto, že by si někde s někým užíval, ale spíš proto, že zjistil, že to jsem jenom já, znechuceně odložil telefon a věnoval se věcem, které pro něj jsou důležitější...
Proto tvrdím, že člověk si má užívat, ale nemá tím nikomu ubližovat a jak si nejlépe užiju já? Uvařím si nebo koupím něco dobrého k uspokojování svých chuťových pohárků

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Justinka Justinka | Web | 4. května 2011 v 16:22 | Reagovat

Konečně rozumný článek! Jak tak koukám na ty rozhořčené články puberťáků je mi z toho špatně. Však oni to bohužel pochopí...

2 Dimmity Dimmity | Web | 4. května 2011 v 16:53 | Reagovat

Máš pravdu,taky mě nejvíc děsí, že bude dotyčný z mé přítomnosti otrávený nebo se bude V MYSLI zaobírat jinou. Pořádnou fyzickou nevěru jsem ještě neprožila, ale VÍM, že bych to nesla rozhodně lépe, než psychickou.

3 Eruvië Eruvië | 4. května 2011 v 20:37 | Reagovat

Moc děkuji za komenty :-)
Justinko, já nevím,  jak Ty, ale já v pubertě opravdu byla stejná... rozhořčená a nekompromisní...
Dimmity, věř, že to bolí, když se dozvíš, že Tě někdo podvedl, na druhou stranu, když Ti dává pocit, že Ty jsi ta nejdokonalejší a nejvýjimečnější, lze takové "pomýlení" přehlédnout, ale lepší je nevědět :-)

4 Justinka Justinka | Web | 4. května 2011 v 23:43 | Reagovat

[3]: Máš pravdu, však já taky. Ono by to bylo sakra blbý, kdyby člověk do lásky šel s tím, že se budou podvádět, to nechce nikdo. Já jen, že se možná časem člověk otupí a určité věci skousne a určité zase NE! Jen ta jejich radikálnost mě děsí (a možná, že závidím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama