Červen 2011

Vřed?

13. června 2011 v 14:15 | Eruvië |  News
Posledních několik dnů jsem nenapsala ani čárku. Tyhle dny byly pekelné. Připadám si občas jako stará bába, přestože bych řekla, že k tého charakteristice mám daleko. Na druhou stranu často přemýšlím jako náctiletá puberťačka a připadám si nejchytřejší ze všech, k obojímu mám také daleko a to dost.
Na každý pád můžu svým čtenářům a především čtenářkám doporučit: Nemyslete si, že víte nejlépe, co je pro partnera nejlepší. Když jsem si to naposledy myslela já, skončilo to hodně špatně, což mě ještě teď mrzí. Od té chvíle ale začaly mé problémy. Ani tek začaly jako spíš znovuobjevily. V pátek jsem do sebe první jídlo dostala až kolem šesté hodiny, když mi bylo opravdu hodně špatně. Spíš do mě byla dostána pod pohrůžkou násilí, ale když jsem viděla, že se mu nelíbí, že nic nejím a je mi špatně, bylo mi jasné, že mi mou hloupost odpustil. Nicméně to tím začalo. Bylo mi mdlo, nedobře a celkově velmi unaveně... u mě už poměrně běžná věc. Když se však tento stav uplynulé tři dny zhoršoval a stále z něj nejsem venku, lámu si hlavu nad tím, co mi vlastně je.
Prví, co jsem prověřovala, byly příznaky žaludečního vředu. Některé mám, jiné ne, navíc u všech hloupých nemocí to je tak, že příznaky jsou v podstatě individuální a u každého jiné s odlišnou intenzitou. Odpovídalo by to čtvrtečnímu/pátečnímu stresu a tomu, že když se vynervuju, je bolest horší. Nicméně dalšími žhavými kandidáty jsou žlučníkové záchvaty a plynatost... a teď babo raď... upřímně, nevím, jak vy, ale k doktorovi chodím jen velice nerada a představa, že mi do žaludku cpou hadičku s kamerkou na konci, aby vyloučili vřed... Ještě nebylo nejhůř, růžové lentilky zabírají a jede dál.
Sedím tu teď u počítače po obědě, snažím se nemyslet na to, jak mi za několik desítek minut začne být zase špatně a spíš se dívám s nadějí na to, že už mám 1,2 stránky z 6, abych se mohla přihlásit do soutěže. Nemusím ji rovnou vyhrát, v to nedoufám, jen bych chtěla, aby se můj příběh líbil. A to není zrovna skromné přání, jak jsem zjistila. Ale už mám vymyšleno, komu povídku pošlu, aby mi ji nejdřív řádně zkritizoval

Vzpomínání

8. června 2011 v 11:23 | Eruvië |  News
V pátek večer jsem byla na maturitním večírku. Seděla jsem tam a pozorovala všechny okolo a přemýšlela, jestli se budou dál vídat, jestli jim vydrží přátelství a vztahy, které navázali na střední škole a jestli se jim splní všechna očekávání a plány do budoucna. Čas od maturity utíká tak nějak rychleji než před ní a člověk sice míní, ale čas mění. Jak pevné je vlastně přátelství? Dneska ráno jsem se vrátila v myšlenkách k tomuto přemýšlení. Vzpomínala jsem na lidi, kteří mi od maturity prošli životem. Někteří se u mě jen zastavili, s jinými jsem se bavila déle, ale téměř bez vyjímky se naše vazby zpřetrhaly a zůstaly jen vztahy typu "přátelé na Facebooku." Proč k tomu došlo? Proč někteří nemají zájem udržovat "zastaralé" vztahy a radši budují nová přátelství a nové známosti?
Prvním, na kom se má mysl zastavila byl člověk, se kterým jsem se potkala na vysoké. Můj nejlepší kamarád. Dokud jsem byla v Liberci, vídali jsme se téměř denně. Po odstěhování jsme se vídali méně, ale kupodivu tohle kamarádství trvá. Píšeme si téměř každý den, co je nového a jak se máme. Svěřujeme se se svými radostmi i strastmi a snažíme se vzájemně držet a podporovat. Tenhle kamarád je opravdu k nezaplacení a nevyměnila bych ho. S dalšími kolegy s vysoké se vídám tak maximálně jednou nebo dvakrát do roka a v podstatě jsme se všichni rozutekli, nicméně se zřejmě blýská na lepší časy a možná je uvidím častěji, ale to je otázka do budoucna.
Další mou vrbou mi bývala kamarádka. Je k pousmání, že dokud jsme bydlely dál od sebe, naše přátelství vypadalo silné, když jsem se přestěhovala blíž, šlo to s přátelstvím z kopce. Viděly jsme se méně než dřív a najednou nebyl čas. Samozřejmě zde sehrálo svou úlohu i to, že začala chodit do práce a našla si přítele. Na jednu stranu je to pochopitelné, chtěla být co nejvíc s ním. Když už ale člověk nemá čas ani chuť odepsat na zprávu nebo e-mail, je to špatné. Myslím, že jsem se snažila celkem hodně, abych naše přátelství udržela, ale bohužel snaha jen jedné ze stran nestačí. Dodnes má pro mě vzpomínka na toto přátelství jakousi pachuť.
Pohádkářka. Takhle bych nazvala svou další kamarádku. Ovšem to, že v podstatě nic, co mi říkala, nebylo pravda, jsem se dozvěděla až později. O některých věcech přemýšlím doteď, zda byly nebo nebyly pravda. Každopádně tahle pohádkářka nejspíš skončila s dalším pohádkářem a doufám, že spolu byli šťastní, nebo možná jsou doteď, ona stejně měla zálibu v zadaných Tyto vzpomínky pro mě neznamenají vůbec nic, jen jsem občas hodně zvědavá, jak skončila.
Dalšími dvěma lidmi, kteří ve mně zanechali stopy, byli dva kamarádi. Jeden druhého přede mnou pomlouval a mně to mělo být znamením, ale nebylo. Oba jsem je měla ráda a dobře se mi s nimi povídalo a pilo, byli fajn. Dokud jsem nezjistila, že mě pomlouvají s výše zmíněnými slečnami. No co naplat, byli jsme lichý počet a někdo musel z kola ven. "Parta," jak by se toto seskupení dalo nazvat, se postupně rozpadala a ani nebyla snaha ji dát dohromady. Občas slýchávám o některých z nich, ale jsou to věci vesměs zastaralé a vyčpělé. Nemáme společné známé a ani o to nestojíme, myslím si.
V posledních dvou až třech letech se v mém životě objevilo velké množství lidí a někteří mi ublížili, jiní ne. O některých si nepřeji slyšet do konce života, u jiných mě občas napadne, co s nimi asi dnes je, ale zkoumat to nemíním. Od jisté doby si snažím střežit své soukromí a i když často bývám hodně otevřená, přemýšlím, s čím se komu svěřím a nemelu bezmyšlenkovitě zrovna to, co mám na jazyku. Občas mě napadá, že méně je někdy více a i s tím, co mi nepřijde tak intimní, že se s tím svěřím někomu dalšímu, je lepší někdy nakládat ještě obezřetněji, nikdy totiž člověk neví, co se mu stane.

Ztracená hlava

3. června 2011 v 14:39 | Eruvië |  News
Dneska se mi konečně zase jednou něco povedlo. Světe div se, ale já si opravdu sama (úplně, úplně sama) vytvořila poměrně dobrý vzhled. Tajemný, barevný, přesně tak, jak to mám ráda a nyní si tu tak sedím a koukám na nějaký fantasy seriál z produkce HBO, který se tváří těžce středověce a opravdu mě příliš nebaví. Jenže co dělat, když není co dělat? Ještě před úvodními titulky setnula nějaká příšera hlavu rytíři a můj přítel zahlásil: "To je zvláštní, jak lidé ve vypjatých situacích ztrácejí hlavu." No a než jsem se nadála a napsala úvod, byl o hlavu kratší i další voják...
Víše zmíněná hláška mě tedy přivedla k myšlence: Kdy můžeme ztratit hlavu? Ztracenou peněženku, ztracený mobil nebo ztracený šperk už zažilo mnoho z nás. Někteří pak i ztracenou lásku a jiní přemýšlí i nad ztraceným časem. A ztracená hlava? Kdykoliv. Tedy alespoň u mě. Myslím, že nejčastěji lidé ztrácí hlavu, když jsou v nějakém emocionálním vypětí. Já ji ztrácím, když mě někdo naštve nebo když se zamiluji. První bývá občas a to druhé ještě méně často. Co se vlastně stane, když ztratíme hlavu? Člověk nevidí, neslyší a nevnímá. Nemá čím. Přestože je tohle všechno pouze jakési obrazné přirovnání, čiší z něj zlověstná pravda. Když se člověk rozzlobí, dokáže vypustit z pusy věci, které by normálně nikdy neřekl, nepřemýšlí. Když se zamiluje, nevidí, ani neslyší, co mu ostatní říkají. Možná, že nechce, možná nemůže. Na každý pád je zbytečné říkat cokoliv člověku, který nemá hlavu. Zažila jsem to několikrát, ze strany o hlavu kratšího i ze strany rádce. V prvním případě jsem si pak hlavu chtěla urazit sama, když jsem "prozřela" a v tom druhém jsem byla nešťastná, zvlášť když jsem viděla, že se člověk řítí do záhuby a nemůžu s tím nic dělat. Ztratit hlavu je smutné a nejen pro člověka, který ji ztratil, ale i pro jeho okolí.
Takže do budoucna je lepší hlavu neztrácet a vždycky se nejdřív několikrát nadechnout a uklidnit se, pokud to jde.
Díl seriálu je asi tak v polovině a musím říct, že až na pár vyjímek je v něm hodně pěkných mužských, ačkoliv z jednoho dílu člověk moc nepozná děj a kvalitu seriálu (neplatí vždy), je to docela dobbrá podívaná

Z oříšku královny Mab

3. června 2011 v 12:23 | Eruvië |  News
Všichni je známe. Všichni jsme je slýchávali, četli, dívali se na ně a někteří z nás je milují dodnes. Pro mě jsou pohádky útěkem od reality. Vždy zde zvítězí dobro a zlo nemá šanci, ačkoliv má třeba momentálně zdánlivou převahu, zatímco ve skutečnosti to často bývá jinak. Někdy mám pocit, že oproti pohádkám bude každý můj dobrý skutek po zásluze potrestán, což není zrovna ideální stav.
Naposledy jsem pohádku četla před měsícem. Mám skoro pětiletého brášku, kterému jsem četla z Martínkovi čítanky. Přečetla jsem asi 4 pohádky a musela jsem knížku odložit. Nevím, čím to bylo, ale hodně rozesmutněly. A přitom to byly jen příběhy pro malé děti, psané tak, aby jim porozuměly. Co k tomu dodat...
Spíše než pohádky mám teď radši fantasy. Říkám jim pohádky pro pokročilé. Světy plné elfů, víl, kouzelníků, rytířů, lapků... Zde často také zvítězí ta zdánlivě dobrá strana, příběhy jsou temnější, často propracovanější a rozvitější, ovšem ani jedno není podmínkou. Najdete zde také mnoho nesrovnalostí jako třeba hodné příšery (viz upíři), nebo lidi jenom na "straně zlých." Objevuje se i hodně fantasy povídek se sexuální tematikou... Každému co jeho jest... Pokud chce někdo číst pouze válečné romány, nebo návody ke spotřebičům, je to jeho koníček a nikdo by mu do toho neměl mluvit, stejně jako by on neměl mluvit do koníčků ostatních lidí. Ovšem to bylo jen takové malé odbočení od tématu.
Pohádky... Myslím, že nejpalčivějším problémem všech odrostlých dětským střevíčkům jsou takzvaní pohádkáři. Lidé, kteří si vymýšlejí naprosto neuvěřitelné příběhy, jen aby nevyšla najevo skutečnost (například, že jsou absolutně nespolehliví, neschopní a líní). Já osobně znám takových lidí hodně, opravdu hodně, zvláště díky své profesi. Někdy jen koukám a nevím, jestli se mám smát, zlobit, nebo ocenit fantazii. Což o to, u studentů se to dá pochopit, ale co když si pak přinášejí tuhle vlastnost do života? Co jejich partneři, děti, rodiče, spolupracovníci a všichni ostatní, kteří s nimi přijdou do styku? Upřímně říkám, že je to katastrofa... Když nad tímhle tématem přemýšlím, tak mě napadá, že všechny tyhle "pohádky" nemusí být až tak špatné... Co třeba když chcete udělat překvapení a nemůžete tedy říct, kde jste všude byli a co dělali? To se pak krásně vypráví
Takže pohádky... Miluji je v knížkách, na blozích, elektronických knihách... nesnáším je od lidí, zvláště od těch, kteří by mi měli vždy říkat pravdu. A opravdu pak nezáleží na tom, jestli se bojí říct pravdu mně nebo se bojí pravdy o sobě... důvody jsou v tomhle případě nepodstatné, důležité je říct pravdu a ne vymýšlet pohádky...
Ale dost už o věcech ne příliš příjemných...

Nejlepší čas

2. června 2011 v 11:56 | Eruvië |  Poems
Přemýšlím, jak Ti vše říct.
Poslední dobou mám zvláštní myšlenky,
tak jako kdysi, dávno, na začátku.

Dívám se na Tebe jinýma očima a svět se ztrácí,
neustále Tě mám v hlavě a to se nevyplácí,
nedávám pozor, nesoustředím se.

Tvoje štěstí je i mým,
když jsi smutný, já mám splín,
směješ-li se, neodolám a ukážu ďolíčky ve tvářích i já.

Slova jsou teď zbytečná,
až se vrátíš, poznáš sám intenzitů citů k Tobě,
jako vždy, když trávíme čas tím nejlepším způsobem...
Spolu.