Vzpomínání

8. června 2011 v 11:23 | Eruvië |  News
V pátek večer jsem byla na maturitním večírku. Seděla jsem tam a pozorovala všechny okolo a přemýšlela, jestli se budou dál vídat, jestli jim vydrží přátelství a vztahy, které navázali na střední škole a jestli se jim splní všechna očekávání a plány do budoucna. Čas od maturity utíká tak nějak rychleji než před ní a člověk sice míní, ale čas mění. Jak pevné je vlastně přátelství? Dneska ráno jsem se vrátila v myšlenkách k tomuto přemýšlení. Vzpomínala jsem na lidi, kteří mi od maturity prošli životem. Někteří se u mě jen zastavili, s jinými jsem se bavila déle, ale téměř bez vyjímky se naše vazby zpřetrhaly a zůstaly jen vztahy typu "přátelé na Facebooku." Proč k tomu došlo? Proč někteří nemají zájem udržovat "zastaralé" vztahy a radši budují nová přátelství a nové známosti?
Prvním, na kom se má mysl zastavila byl člověk, se kterým jsem se potkala na vysoké. Můj nejlepší kamarád. Dokud jsem byla v Liberci, vídali jsme se téměř denně. Po odstěhování jsme se vídali méně, ale kupodivu tohle kamarádství trvá. Píšeme si téměř každý den, co je nového a jak se máme. Svěřujeme se se svými radostmi i strastmi a snažíme se vzájemně držet a podporovat. Tenhle kamarád je opravdu k nezaplacení a nevyměnila bych ho. S dalšími kolegy s vysoké se vídám tak maximálně jednou nebo dvakrát do roka a v podstatě jsme se všichni rozutekli, nicméně se zřejmě blýská na lepší časy a možná je uvidím častěji, ale to je otázka do budoucna.
Další mou vrbou mi bývala kamarádka. Je k pousmání, že dokud jsme bydlely dál od sebe, naše přátelství vypadalo silné, když jsem se přestěhovala blíž, šlo to s přátelstvím z kopce. Viděly jsme se méně než dřív a najednou nebyl čas. Samozřejmě zde sehrálo svou úlohu i to, že začala chodit do práce a našla si přítele. Na jednu stranu je to pochopitelné, chtěla být co nejvíc s ním. Když už ale člověk nemá čas ani chuť odepsat na zprávu nebo e-mail, je to špatné. Myslím, že jsem se snažila celkem hodně, abych naše přátelství udržela, ale bohužel snaha jen jedné ze stran nestačí. Dodnes má pro mě vzpomínka na toto přátelství jakousi pachuť.
Pohádkářka. Takhle bych nazvala svou další kamarádku. Ovšem to, že v podstatě nic, co mi říkala, nebylo pravda, jsem se dozvěděla až později. O některých věcech přemýšlím doteď, zda byly nebo nebyly pravda. Každopádně tahle pohádkářka nejspíš skončila s dalším pohádkářem a doufám, že spolu byli šťastní, nebo možná jsou doteď, ona stejně měla zálibu v zadaných Tyto vzpomínky pro mě neznamenají vůbec nic, jen jsem občas hodně zvědavá, jak skončila.
Dalšími dvěma lidmi, kteří ve mně zanechali stopy, byli dva kamarádi. Jeden druhého přede mnou pomlouval a mně to mělo být znamením, ale nebylo. Oba jsem je měla ráda a dobře se mi s nimi povídalo a pilo, byli fajn. Dokud jsem nezjistila, že mě pomlouvají s výše zmíněnými slečnami. No co naplat, byli jsme lichý počet a někdo musel z kola ven. "Parta," jak by se toto seskupení dalo nazvat, se postupně rozpadala a ani nebyla snaha ji dát dohromady. Občas slýchávám o některých z nich, ale jsou to věci vesměs zastaralé a vyčpělé. Nemáme společné známé a ani o to nestojíme, myslím si.
V posledních dvou až třech letech se v mém životě objevilo velké množství lidí a někteří mi ublížili, jiní ne. O některých si nepřeji slyšet do konce života, u jiných mě občas napadne, co s nimi asi dnes je, ale zkoumat to nemíním. Od jisté doby si snažím střežit své soukromí a i když často bývám hodně otevřená, přemýšlím, s čím se komu svěřím a nemelu bezmyšlenkovitě zrovna to, co mám na jazyku. Občas mě napadá, že méně je někdy více a i s tím, co mi nepřijde tak intimní, že se s tím svěřím někomu dalšímu, je lepší někdy nakládat ještě obezřetněji, nikdy totiž člověk neví, co se mu stane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama