Listopad 2011

To byla zase jízda...

9. listopadu 2011 v 0:51 | Eruvië |  News
Ležím v posteli a připadám si jako blázen. Ačkoliv jsem se před několika minutami až v maniakálně energické náladě se všemi rozloučila a s dobrým úmyslem (spát) ukončila přímý přenos z Absurdistánu, tak jsem zpátky u počítače. V bytě slyším samé prapodivné a děsivé zvuky a jen si říkám, kde je asi tak chyba.
Ale abych vše osvětlila... Poslední dny byly, mírně řečeno, zvláštní, opět. Na začátku minulého týdne jsem splodila svůj (snad) nejlepší článek, poté se zřejmě předávkovala zeleným čajem (těžko říct, kolik toho člověk může vypít, aby mu nebylo špatně, jen tak z hlavy) a následně dva dny strávila v depresích. Během čtvrtečních 12 hodin v práci jsem ze sebe vydala jen to nejlepší a pak to šlo dolů jako na horské dráze, rychle a nebezpečně. Nejen, že za nejlepší návrh na leták byl vedením vybrán ten nejvíce odfláknutý a nejméně propracovaný, po změnách, ke kterým mě doslova přinutili, byl ještě nezajímavější a tuctovější a musela jsem spolu s návrhem odevzdat i zdrojové soubory (samozřejmě, že jsem tu druhou část obešla). Místo krásného přivítání doma jsem unaveně čekala a čekala. Sobota ve znamení cestování proběhla vcelku poklidně, ale večerní koncert jsem si užila víceméně v mlze, světlé chvilky vystřídala nuda, nuda, nuda. Usnula jsem pak oblečená u televize jak nějakej starej fotr.
V neděli pak pro změnu na cestách a vše vyvrcholilo plačtivou scénou víceméně na veřejnosti a dohrou v soukromí s velkým finále: nervové zhroucení alá JÁ.
Nevěříte? Věřte. Už dlouho jsem na sebe nebyla tak naštvaná. Skoro to vypadalo, jako bych v něčem jela: rozjaření, útlum, deprese. Po včerejším pokání jsem si dnes uvědomila, že takhle to dál nepůjde a musím s tím něco dělat. JENŽE! V mém podání to znamená najít příčinu v nemoci (ne v lenosti, rozmazlenosti, sobectví a dalších úžasných vlastnostech). Hledala jsem, hledala a kupodivu i našla. Samozřejmě, já za nic nemůžu, jsem přeci nemocná! Až s odstupem a při racionálním zhodnocení situace člověk zjistí, jak směšně tohle zní. Ne, opravdu nemám ani GAD ani OCD, jsem prostě jen trochu přecitlivělá, což by samo o sobě tak hrozné nebylo, ale především jsem neskutečně neukázněná. Neumím se ovládat, jsem sebestředná, pyšná, líná a sobecká.
A je to venku, moji pravidelní čtenáři (čtenářka, jedna) se teď nejspíš zhrozí a utečou Usmívající se nicméně jsem se rozhodla, že se něco začne dít a to po přečtení malé úzké knížečky o stresu (poslední záchrana před tím, než jsem si přiznala pouze vlastní zavinění). Sice se momentálně cítím jako slupka od banánu, po které se už někdo projel, ale i tak je ten můj velký objev osvobozující.
Prvním krokem by měl být seznam (podle úzké knížečky, kterou jsem přečetla za 20 minut). Čím začít? No samozřejmě tím nejzásadnějším: ZHUBNU. Protože předpokládám, že pokud zmizí jedna z věcí, které mě trápí, bude mi lépe. S tím souvisí další bod: ZAČNU CVIČIT. Už teď si připadám jako laciná napodobenina deníku Bridget Jonesové, ale naštěstí partnera mám, jen si ho musím udržet. Dále: BUDU SE OVLÁDAT! A to vždy, všude a ve všem. Nebudu se opíjet ani alkoholem ani čajem, nebudu bezdůvodně vybuchovat a nebudu vynášet soudy, aniž bych se předtím rozmyslela, nebudu se přejídat, nebudu vykládat hlouposti a hlavně nebudu brečet a vyvádět kvůli každé maličkosti.
Tři jednoduché body, které by mi měly pomoct stát se lepším člověkem. Jenže téma tohoto týdne je dané a je velkou neznámou, jestli pro mě bude NEMOŽNÉ nebo NEMOŽNÉ? S lehčí hlavou a srdcem se mi teď bude snad i lépe usínat a zbytek nechám na budoucnosti a své vůli (které opravdu příliš nevěřím, ale i zázraky se dějí).

Opravdu?

9. listopadu 2011 v 0:01 | Eruvië |  Poems
V tomhle nebo příštím životě,
dneska nebo zítra,
existují věci nemožné,
existují věci správné,
existují věci krásné.

Tvoje láska je jak lehký vánek,
luční kvítí v podvečer,
vůně v době letních bouřek,
svit měsíce v úplňku.

Přijď dnes, zítra nebo někdy,
jen mě vezmi za ruku,
šeptej slůvka lásky dál,
pod hvězdami,
pod skalami,
nad loukami,
u vody.

Drž mě v náručí a dokaž mi,
že láska není vůbec zlá,
že je krásná,
že je lehká,
že víc dává,
nejen bere,
že člověka povzbudí,
že když budem navždy spolu,
nikoho z nás neznudí.