Duben 2012

Hořké kafe

30. dubna 2012 v 12:41 | Eruvië
Začátkem mého příspěvku bych si chtěla přihřát vlastní polívčičku Úžasný Dnes ráno jsem osobně přidávala do tématu týdne nové téma, tak mě napadlo, že by vlastně byla ostuda, kdybych k němu vůbec nic nenapsala, obzvlášť, když miluju čokoládu.

Jaká vlastně u mě vznikne asociace, když se řekne sladkosti? Okamžitě mi vytane namysli sen, který se mi jednou dávno zdál. Byla jsem v bílé cukrárně plné sladkostí. Dortů, bonbónků, koláčů a všeho sladkého. V tom snu jsem propadla naprosto nechutnému obžerství a všechno jsem ochutnávala, přežírala jsem se a všemožně se snažila, abych do sebe dostala co nejvíc dobrůtek. Bylo to nechutné, naprosto obscénní a v podstatě nepopsatelné, jak pocity, tak situace. Ironií je, že miluju hořké kafe s mlékem. Sladké nápoje prostě nemusím. Čokoládu jsem si musela zakázat (jakmile se do ní pustím, vysaju doma všechny tajné skrýše a pořád nemám dost) a z koláčů a dortů sním často jen kousek, protože je to prostě moc sladké. Ale sladkosti nejsou jen o jídle. Nejsladší pocit je uspokojení a obzvlášť, když mu předchází pochvala. Sladké jsou také vůně. Miluji sladkou vůni květin. Sladká je i barva. Absolutně nejsladší barvou je pro mě růžová, ne pink, ale tzv. starorůžová. Kdyby mi tahle barva slušela a můj partner ji měl rád, tak ji mám úplně všude, všechno by bylo tak přeslazené, až by mi z toho bylo blbě, takže s růžovou pracuji opatrně Mrkající Co je ještě v životě sladké? Pro mě všechno, z čeho mám dobré pocity, takže v podstatě se sladkým nešetřím.
Sladký bude i zítřek, protože je jaro a bude volno a doufám, že i hezké počasí. A protože slovo sladké se neužívá jen v souvislosti s jídlem, budu dál krást sladké polibky, trávit sladké chvilky klidu, číst doslova přeslazené románky, kochat se sladkou rozkvetlou přírodou, nasávat sladké vůně, vychutnávat si sladké sluníčko a po práci si doma dám hořké kafe s mlíkem.

CTRL+Z

26. dubna 2012 v 14:27 | Eruvië
Pracuji s počítači většinu svého života a vy, milí čtenáři, znáte jistě stejně dobře jako já klávesovou zkratku pro krok zpátky.
Pro úvod k tomuto tématu jednu historku:

Po velice náročném dni v práci jsem se rozhodla, že si upeču něco dobrého. Nutno podotknout, že náročná práce se skládala z typografické úpravy asi třísetstránkového dokumentu. Vyndala jsem si mísu, zvážila a nasypala mouku, přidala další přísady, vajíčka jsem rozklepla do hrníčku a skořápky hodila do mouky s přísadami. Když jsem se natahovala pro olej, zasekla jsem se v půli a vrátila se o krok zpět, vyndala skořápky z mísy a vyhodila je do koše. Dál jsem pokračovala podle receptu, první zaškobrtnutí bylo bezmyšlenkovité, ale ne fatální. Jakmile jsem měla těsto hotové, chtěla jsem ho nalít do formy. Jsem člověk celkem šikovný, ale ruce mě občas neposlechnou a všechno mi z nich padá, tentokrát to odnesla mísa s těstem. Stála jsem uprostřed kuchyně, dívala se zmateně na zem a přemýšlela, kde je sakra to tlačítko, abych se vrátila o krok zpátky.

Narodila jsem se, prožila dětství, přežila pubertu a dospívání a dožila se dnešního dne. Někdy si říkám, že nade mnou museli bdít všichni svatí při těch hloupostech, co jsem občas prováděla a jsem za to vděčná, že jsem se dostala až sem. Samozřejmě se vždycky najde něco, co bych ráda vrátila, ale je spousta pořekadel, jako například, že všechno zlé je pro něco dobré a na té staré lidové moudrosti určitě něco bude. Minulost změnit nelze, to je fakt, nemá ani smysl se v ní moc hrabat (někdy radši) nebo ji rozpitvávat a ztrácet se ve vzpomínkách. Vždycky si člověk víc pamatuje dobrého než zlého a tenkrát byl plný síly a nadějí a nápadů... Prostě bylo lépe. Ono teď je taky dobře a vždycky může být hůř.
Ale stejně by bylo fajn, kdyby existovalo něco jako krok zpátky (mísa by se nerozbila, netřískla bych mobilem o zem, nevypustila bych z pusy urážku...), jenže po kroku zpátky existuje vždy jen krok dopředu, který je minimálně u počítačů vždycky úplně stejný, takže nevím, jestli by to mělo smysl.

Minulost je každá vteřina, která se nedá vrátit zpátky, takže nezbývá, než dívat se vpřed a naplnit ten zbývající čas něčím hodnotným a smysluplným, přičemž z minulosti si můžeme brát příklad a neopakovat stále ty samé chyby :)

P. S. Dobrá rada by to byla, kdybych se tím řídila, takže vpřed k novým fuckupům Úžasný

Hvězdičky

6. dubna 2012 v 20:50 | Eruvië |  Trips and photos
Pro dnešek už nejspíš poslední článek, ale určitě ne poslední dobudoucna, protože už se mi v hlavě klube další povídka. 24. března večer, jsme jeli domů. Všimla jsem si zajímavého měsíce a přemluvila přítele, abychom šli fotit. Půjčili jsme si tedy stativ, nakoupili něco málo jídla a vydali se mezi Pavlovičky a Holany, abychom měli co nejméně světla od měst. Uprostřed polí jsme zastavili, vyndali náčiní (nejen fotografické, ale i spacáky a deku) a zkusili vyfotit měsíc. Na dlouhou expozici byl moc rychlý a na krátký čas nevypadal tak dobře, jak jsem ho viděla. Přesunuli jsme se tedy o něco blíž Holanům a opět uprostřed polí rozbalili hlavní stan. Když měsíc nevyšel (myslím focení), rozhodla jsem se vyfotit hvězdy. Nejdříve jsem zaměřila a nastavila foťák, což bylo dost těžké, protože nebylo téměř nic vydět, a poté ho nechala 34 minut exponovat.


Foťák pak dalších zhruba 30 minut zpracovával obrázek. Hodinu jsme leželi na poli a pozorovali hvězdy, musím říct, že ve spacácích bylo fajn a nebyla ani taková zima, jen jsem skoro usnula. Druhý snímek jsem zaměřila Polárku a nechala exponovat dalších skoro 30 minut.


Po hodině a půl v noci v polích (bylo to mezi 9. a cca 11. hodinou) jsme už přece jen promrzli, takže jsme sbalili foťák a nechali ho pracovat v batohu cestou domů.
Tenhle výlet byl spontánní a musím říct, že jsem byla nadšená a doufám, že v létě (až bude teplo) vyrazíme zase někam, nejlépe na kopec, abychom fotili noční oblohu. Jeden nápad už mám v hlavě, tak doufám, že vyjde.

Listopad 2011

6. dubna 2012 v 20:40 | Eruvië |  Trips and photos
Když už jsem dneska u vkládání fotek, rozhodla jsem se, že vložím také některé starší. 12. 11. 2011 jsem se zúčastnila jednoho dne workshopu s Petrem Juračkou. Musím říct, že každé focení s ním je zážitek. Naposledy jsme byli fotit v noci (opět na jednom z jeho workshopů, které můžete nalézt zde) a fotit skálu osvícenou pouze svíčkami bylo úžasné, zvlášť, když musíte všude dávat svíčky, které vám samozřejmě během chvíle sfoukne vítr. Ale zpět k listopadu.
Mezi 4. a 5. hodinou ráno jsme šplhali na zříceninu hradu Ronov nedaleko obce Blíževedly. Výstup byl strmý, hodně strmý, až jsem měla sto chutí nikam nelézt, ale odměnou mi byl nádherný výhled na východ slunce a focení v ranním slunci a studeném skoro zimním vzduchu.

Barvy svítání téměř v polovině listopadu byly kouzelné. Škoda jen, že se mi nepodařilo zachytit vycházející světelný kotouč. Byla stále tma, pak začala obloha rudnout, během chvilky vyšlo slunce a krásně rozzářilo vše, čeho se jen dotklo.


Zřícenina vypadala v žlutých, červených a oranžových tónech východu slunce pohádkově, takže jsem si nejdřív fotila zajímavé pohledy na nádvoří.


Když mi došly nápady, co fotit uvnitř, vydala jsem se na obhlídku okolí pod hradem a zatímco ostatní fotili krajinu, já zkusila detaily okolo hradu. Výsledek můžete posoudit sami.


Po návratu na nádvoří chtěl hlavní vedoucí expedice vidět moje výtvory, výsledek ho příliš nepotěšil a mě jeho výtky ještě méně, ale dozvěděla jsem se, jaký vztah je vlastně mezi clonovým číslem a clonou. Ne, že bych to netušila již předtím, ale konečně jsem si to srovnala, že více, znamená méně a šla jsem štěstí zkusit na druhou stranu hradu.


Nebyla bych to já, kdybych neprolezla dírou, která se mi tak krásně nabízela k úniku z nádvoří. Nechala jsem rozjet svou fantazii a koukala kolem sebe, abych nepropásla bílého králíka nebo kohokoliv jiného za země za zrcadlem. Jediné kouzlo, které se však konalo, mělo na svědomí nádherné světlo, zářivé barvy a jasná obloha. I tak mi to místy bralo dech a moje fotky mi připadaly jako ty nejlepší na světě.


Zvlášť, když jsem věděla, že nikdo jiný okolí hradu neprochází. Po několika hodinách focení jsme se vydali zpět a cestou jsme se zastavili v Holanech u rybníka, abychom viděli, odkud se mohou fotit nádherné obrázky přes vodu. Vybrala jsem si místo a vyfotila kostel v Holanech přes Holanský rybník.


Následovala několikahodinová pauza, kdy jsme si zajeli domů, zatímco ostatní se vrátili do místa jejich ubytování, abychom se sešli večer na vrchu, kde je možné nalézt zbytky hradu Čap. Abych řekla pravdu, tohle se píše pod uvedeným odkazem, nicméně já viděla pouze několik děr, žádné zbytky zdí, ale úžasný výhled. Nahoru jsme vylezli dlouho před západem slunce a cestou jsem si opět fotila detaily.


A jako správný fotograf jsem se nebála lehnout si na zem, abych si vyfotila pěkně nasvícenou brusinku, byly mňamózní.


A protože jsme nejdřív čekali na zbytek skupiny a pak na západ slunce, fotila jsem si v okolí věci, které se mi líbily.


Jako všichni ostatní jsem si také vyfotila skálu, která zajímavě vyčnívá.


A také krásné barvičky podzimu.


Jelikož se západ slunce kvapem blížil a já neměla stativ, dalších pár hodin jsem čekala, až ostatní dofotí a byla mi hrozná zima. V úplné tmě jsme se pak vraceli k autům a vyjeli na večeři, po které se pak jely fotit noční fotografie na další místo. Téhle části výletu jsem se však neúčastnila, protože mi nebylo příliš dobře.
I přes počáteční a konečné problémy (lenost a únava) byl tenhle výlet úžasný a doufám, že se ještě nějakých zúčastním.

Duben

6. dubna 2012 v 18:50 | Eruvië |  News
Jak se tak dívám, bude tohle první článek v roce 2012. Dlouho jsem nepřispívala, neboť nebylo příliš času a především nebyla nálada a chyběla inspirace. Co mě nejvíc ubíjí? Každodenní realita, která na mě doléhá s neuvěřitelnou těžkostí. Snad proto se tolik dívám do budoucna a neustále věřím, že bude lépe a snad i bude.
Co se stalo za posledních několik měsíců? Nic extra zajímavého, až na operaci očí a dosud se nemohu vynadívat. Z -5 dioptrií jsem na nule Úžasný Takže se neustále rozhlížím, prohlížím si svět kolem sebe doslova novýma očima a jen doufám, že už konečně přijde to správné jaro se svěžími barvami a rozkvetlými stromy a jarními květinami, jehož atmosféru se snažím navodit téměř na každé fotce, kterou upravuji.
Včera jsme byli s několika mými žáky na výletě v Liberci a skutečně se nám téměř vydařilo počasí a udělala jsem pár skvělých, jak se domnívám, fotek. Tedy nejsem profesionál ani příliš zapálený amatér, před rokem jsem koupila fotoaparát Pentax a občas ho vezmu do ruky, abych z těch utracených peněz měla také nějakou radost. Takže mě cestou zpět ve vlaku napadlo, že udělám novou rubriku na blogu, kde bych se ráda podělila o své výtvory. Rozumějte, s mým přístupem k focení mám obrovskou radost, když se mi povede zaostřená fotka, která alespoň trošku dobře vypadá, a proto se chci podělit. Zpět k rubrice, koukám, že skáču jak blecha Rozpačitý Nenapadl mě jiný název, než "Trips," fotím totiž jen na výletech a ještě k tomu občas. Jenže abych mohla dát rubriku s anglickým názvem, rozhodla jsem se, že přejmenuji všechny rubriky do AJ, aby to vypadalo alespoň trošku uceleně. Toliko ke změnám na blogu.
Doufám, že se mým čtenářům (jednomu nebo dvěma Usmívající se) bude číst stále dobře a že nebudou přespříliš kritičtí.
Přeji hezké Velikonoce a pořádnou nadílku vajec Smějící se