Červen 2012

Trochu rozvířit vody

27. června 2012 v 21:17 | Eruvië |  News
Psala jsem naposledy před více jak týdnem, takže to vezmu od konce. Tenhle týden hodnotím téma. Trošku doháním resty, takže jsem dneska přečetla vše, co vyšlo předchozí dva dny. Šílené. Proč? Přečetla jsem skoro 300 článků (ano, čtete správně) a kolik z toho stálo za přečtení? Ani ne 10%. Zkopírovaný článek z wikipedie o čokoládě jsem přečetla tolikrát, že se mi o něm bude zdát. Všichni čokoládu milují. Ale vážně, lidi, to neumíte napsat nic originálního?! Jsem trošku přešlá a naštvaná a tohle mi fakt nepřidalo.
Přešlá, protože na mě leze nějaký bacil, nic nenormálního, to přejde. Naštvaná proto, že jsem se konečně po půl roce odhodlala k dodělání výzdoby ložnice. Stěna je od prosince vymalovaná a já si nastřihala šablony, abych si udělala na zelenou stěnu fialové kytičky. A výsledek? Příšerné. O prázdninách budu nejspíš muset opět vymalovat Šlápnul vedle. Dalším mínusovým bodem je nevyspání. V sobotu jsme si domů přivezli Oliverka. Je krásný, malinký, roztomilý, prostě úžasný. Má malinkatou chybu. Celé dny spí a v noci si chce hrát. Hajzlík. Minulý týden jsem pracovala a pracovala a pracovala. Už ani pořádně nevím na čem, protože mám pocit, že čím víc toho dělám, tím méně výsledků za sebou vidím.
Otázkou minulého týdne bylo: "A co je po devátém levelu?" Odpověď: "To je jako by ses ptala, co je po smrti. Nevím to, protože jsem se tam ještě nedostal." Já už ano Smějící se A jestli chcete znát odpověď, tak po devátém levelu je level desátý :-D Takhle to bylo jednoduché.
Každopádně zítra budu pracovat, protože v pátek přijedou rodiče na návštěvu a já z toho našeho bytu musím udělat útulné hnízdečko. Také budu zodpovědně hodnotit a pak budou prázdniny, takže budu v práci a pracovat v prázdné škole, balzám na nervy :-)
To by bylo asi všechno z mých zážitků předešlých dní a na závěr jedna malá fotečka.


Malý týdenní report

15. června 2012 v 12:26 | Eruvië |  News
Tak se stalo a všem velice převelice děkuji, že mě ocenili, a doufám, že do budoucna nebudou nad mými hodnoceními na TT láteřit a nadávat.
Už týden a něco mám děsivé sny. Spustil to jeden článek v místním deníku, který jsem nechala vyvěsit na jeho internetové verzi a následná diskuse. Stále se snažíme bojovat s krajem, ale je to boj s větrnými mlýny. Horší však je, že proces rozpadání pracovního kolektivu již započal a v současné době to hnije, hodně. Člověk neví, komu věřit, před kým co říct a někteří otevřeně souhlasí s novým vedením a jiní zatím jen skrytě čekají a sbírají informace, aby mohli bodnout kudlu do zad a u nového vedení si zajistit kladné body. Také se stalo to, čeho jsem se obávala a nové vedení nám nejspíš začne hodně mluvit do práce (bude učit ten samý předmět).
Ale zpět k těm můrám. První sen jsem měla minulou středu, kdy jsem dělala něco jako soudce v kočičím společenství. Jedna kočka využívala a ponižovala jinou kočku (navíc nemocnou), tak jsem ji chytla a vyhodila. Jenže ta zlá číča si pak na mě počíhala, poštvala proti mě ostatní čičiny a všechny do mě začaly zatínat drábky v prostranství, okolo něhož hořely domy. Šílené. Nemohla jsem se probudit, ale nakonec se podařilo. Infarktový stav, kdy mi srdce málem vyskočilo z těla a lapala jsem po dechu, jakobych strávila minimálně dvě minuty pod vodou. Další sen jsem měla zhruba na počátku týdne, kdy jsem byla asi dvanáctiletá holka a schovávala se a utíkala před bandou jakýchsi agentů, kteří mě chtěli chytit v obrovském zábavním centru. Nevím proč. Nakonec jsem vklouzla do místnosti, kde byla většina mých současných kolegyň a nová paní ředitelka (nevím, jak v reálu vypadá, jen znám jméno). Všechny byly oblečeny jako z dvacátých let a dělaly večírek. Načež já jsem dostala vynadáno a musela všem posluhovat. Poslední sen jsem měla na dnešek. S partou mladých lidí jsme šli na pekelný mejdlo. Když jsem byla za domem a snažila jsem se dovolat domů, viděla jsem, jak jsou do vody, kterou pijeme a ve které jsme se koupali, vyvrhávány zbytky lidských těl. Ve všech lidech (až na mé kamarády) kolem mě jsem začala vidět příšery, zrůdy a démony. Naštěstí jsem měla tolik duchapřítomnosti, že jsem nezačala jančit, ale chytla jsem kamarádky za ruce a s dojemnou výmluvou jednomu arcilotrovi jsme se vydaly k autu. Jestli jsme se k němu dostaly nebo ne, nevím, protože jsem se probudila v momentě, kdy jsem přemlouvala jednu z kamarádek, že musíme jít dál. Jednu z nich jsem ztratila cestou v lázních, kde příšery, které jsem viděla jen já, nabízely všemožné radovánky.
Někdy tak přemýšlím, jestli by to nebylo na psychiatra a Freud by ze mě měl nejspíš radost. Já k tomu říkám, že bych měla číst méně fantasy a také se mnohem méně stresovat z toho, co se okolo mě děje.
Jinak se v týdnu nic moc nového nestalo, minimálně nic takového, o čem by se dalo psát.
Hezký víkend všem :-)

Neuvěřitelné napětí

6. června 2012 v 12:16 | Eruvië |  News
Prostě to není k vydržení a musím se z toho vypsat a to je teprve středa Křičící
Strávila jsem jeden týden v květnu pročítáním článků na téma týdne. Jeden článek po druhém a doslova se třásla na každý další článek. No a nyní probíhá hlasování v anketě, kdo zůstane. Každou hodinu koukám na anketu a sleduji, jestli jako jó nebo jako né. Absolutně netuším, jak dlouho bude tenhle výběr trvat, ale osobně tipuji, že do neděle a pevně věřím, že se každý rozhodne sám podle toho, jak se mu výběry líbily. Zabralo to hodně času, fakt strašně moc, takže nezávidím staré gardě, která hodnotí už nějaký ten pátek, ale jsem absolutně a totálně napjatá, jak to dopadne, prostě já. Napsala jsem pro jistotu už dvě části povídky a třetí mám rozepsanou, abych se nějak zabavila (protože momentálně funguji pouze jako jakási technická podpora a nemám toho nic moc napráci, zatím počítače fungují).
Takže píšu, píšu, pomalu se stávám závislou na Avengers na FB a jen čekám, co bude. Také jsem čekala, abych se mohla napsat na cvičení za 14 dní. Systém se otevřel ve 12.00 a ve 12.08 už bylo plno, šílené. Takže ještě 3 hodiny budu moct jít domů, ale stejně neustále vrtá červíček, jak to asi dopadne. Neustálý a zlý červ, který občas nabývá obludných rozměrů.
Koukám, že momentálně tak trošku plácám páté přes deváté, ale doufám, že mě shovívavý čtenář omluví, protože je toho tak trošku víc, co bych chtěla sdělit.
Co je poslední dobou nového? No maturity jsou za námi, téměř všichni je zvládli (1 človíček napsal špatně sloh :-(), maturitního večírku jsem se neúčastnila. A přede mnou se otevírá hrozivá propast v osobě nového vedení. Všichni jen chodí se špatnými zprávami a předpověďmi a já se jen klepu, co bude dál. Chtělo by to nějaký světlý bod, nějaký plán, jehož bych se mohla držet a který bych si splnila, ale nějak mě nic nenapadá. Vlastně jo, ušetřím si na čtečku elektronických knih a pak už mě tu nikdo neuvidí, protože budu jen číst a číst a číst Mrkající
A nebo možná uvidí, až budu nadšeně popisovat další knížku :-D
A ještě něco jsem chtěla sdělit? Vlastně ano, včera jsem byla na kondičním cvičení a dnes jsem ráda, že jsem ráda, shrnula bych to asi dvěma slovy: "Prostě nářez!" Ještě se mi nestalo, že by se mi celé tělo chvělo námahou, zatímco na nás cvičitelka řve: "Vydrž! Vydrž! Ženský, vždyť je to jenom tělo!" A různé další příkazy. Trošku vojenský výcvik, ale neuvěřitelně mě to bavilo. A to se jindy celá naježím, když na mě někdo zvýší hlas nebo nedejbože po mně štěká příkazy.
Takže to by bylo asi tak všechno.

Běžná praxe

4. června 2012 v 13:31 | Eruvië |  News
Popíšu vám takový můj normální den. Kterýkoliv den, kdy se mi nestaně nějaká z níže popsaných maličkostí, nebývá standardní a naopak jej považuju za nenormální.
Obvykle ráno vstávám s budíkem okolo půl sedmé. Může však nastat situace, kdy mi:
a) nezazvoní budík - z toho vyplývá, že nic nestíhám a přijdu do práce jen tak tak rozcuchaná a neupravená. Co tomu předcházelo? Buď jsem hrála hry a totálně vybila mobil, nebo jsem si ho prostě jen nenařídila.
b) vzbudím se dlouho před zazvoněním budíku. Z toho jsem naštvaná, protože jsem si mohla pospat a místo toho bloudím po bytě a nevím, co dělat.
c) budík zvoní, ale já ho vymačkávám tak dlouho, až nastane situace a.
Pokud je dobrá konstalace hvězd, vstanu včas a omlátím si nohy o postel, protože jsem rozespalá. Říkám tomu první ranní modřiny. Následuje záchod, koupelna a kuchyně. V kuchyni si přichystám snídani, kdy nastávají situace přímo životu nebezpečné. V rozespání se mohu pořezat nožem, rozbít hrnečky či sklenice a nebo se opařit horkou vodou. Normální je také to, že otevřu lednici a zjistím, že vlastně není, co si dát na pečivo a není ani mléko, abych si případně zalila cereálie. Pokud se to však nestane, sednu si ke stolu v kuchyni nebo v pracovně a buď si čtu nebo brouzdám na internetu. Občas jsou některé věci tak zajímavé, zastavím se u tohoto bodu a pak opět nestíhám přijít do práce v 7.45. Obvykle se po snídani vracím do koupelny, dodělám si obličej na ksicht (tak ne, namaluju si řasy a píchnu se řasenkou do oka nebo je mascara všude po rukách a obličeji). Nejtěžší na začátku dne pro mě bývá oblékání. Někdy zvládám celý měsíc v kalhotách a tričku, s čímž není problém, ale v letních či zimních měsících musím volit buď něco, v čem mi nebude vedro nebo zima. Stává se, že se tak třikrát až čtyřikrát převlékám, než jsem spokojená a mohu vyrazit do práce.
V práci se většinou žádné fuckupy nestávají, pokud mi neodejde počítač nebo nezhebne nějaký z počítačů, které mám pod palcem. Problém je, když chtějí kolegové pomáhat a já nestíhám to, co bych měla. V práci ale také přicházejí pracovní modřiny či jiné úrazy. Buď se omlátím o stoly nebo o něco jiného. Vůbec byste nevěřili, jak může být nebezpečný takový zásobník na toaletní papír. Mám z něj na ruce pěknou jizvu. Odřela jsem se o něj před několika měsíci a minulý týden jsem přišla na to, jak se to stalo. Vrtalo mi hlavou, jaktože mám odřený kloub na pravé ruce, když je zásobník vlevo. Už to vím, nesmím se k němu otáčet zády.
Cestou domů z práce se maximálně setkávám s auty, když přecházím silnici a můj mozek se toulá ve svém vlastním světě a nevnímá okolí. Zatím mě však nikdo nepřejel, jen na mě rozezlení řidiči troubili nebo kroutili nevěřícně hlavou.
Doma pak vnikají další nebezpečné situace při vaření, sexu nebo sezení u počítače. Obzvlášť když u něj sedím pár hodin a už vážně nevím, kam s nohama. No před spánkem večerní modřiny, protože ta postel je prostě na tu malou ložnici moc velká. Mimochodem čekám, kdy se položí, protože nějak nevydržely podpůrné nožičky.
A kam tím mířím? Jsem tak neuvěřitelně šikovná, že mě minule doktor zpovídal, jestli nejsem obětí nějakého toho domácího násilí :-D a každý můj normální den je plný příhod a setkání s nebezpečnými předměty denní potřeby. Když se to pak sejde, je ráno lepší nevstávat.