Červenec 2012

Sbohem a šáteček

31. července 2012 v 7:54 | Eruvië |  News
Tak jsem to letos opět prubla :-) Od čtvrtka do neděle probíhala ve Vesci u Liberce Benátská noc. Měla opravdu nabitý program, který za ty prachy stál. Ale lidí... Nemám ráda takové množství lidí a už vůbec nemám ráda, když se na mě ti lidé tlačí. Pozitivním zjištěním bylo, že se dokážu bavit i když jsem úplně sama, ale podmínkou je, že musím písně znát. Přítel jel fotit, takže jsem vždy minimálně první tři písničky vždycky zůstávala někde sama a snažila si udržet odstup od davu, občas se nezadařilo.
První den, ve čtvrtek, probíhal slovenský večer a lidí bylo za celý festival nejméně. Slovenské kapely vystupovaly jen na malých stageícch, kde byl pěkný plácek a dalo se tam pohodlně sedět na trávě. Co mě nejvíc bavilo? Tak určitě Krystína a její písničky, které znám z rádií (ať žije Stonka), potom Peter Nagy a jeho snad už notoricky známé písně (i po těch letech mu to zpívá dobře) a úplně nejlepší, z mého pohledu, byli ten den No name. Poslední dobou mám pocit, že je to už srdeční záležitost :-)
V pátek jsme vyrazili později, takže jsme pár kapel nestíhali. Vrcholem večera měl být koncert Bryana Adamse. Ale já se stejně nejvíc těšila na MIG21, které jsem vždycky někde propásla. Takže popořadě. Viděla jsem Rybičky 48, které mě nezaujaly. Support Lesbiens zahráli starší i novější písně a bylo to odpočinkové. Sluníčko svítilo, sedělo se na trávě, spálila jsem se, ale bylo to fajn. Arakain slavil už hodně let na scéně a hrálo jim to moc dobře. MIG21 byli skvělí a obdivovala jsem Macháčka, že dokázal v tom vedru tancovat i v jakémsi společenském oblečení (on to tak úplně oblek nebyl), ostatní na sobě měli něco obdobného, ale netancovali. Nicméně při odchodu bylo na bubeníkových světlemodrých kalhotách vidět, že byl opravdu doslova a do písmene spocený až na prdeli a koulích (pardon za ty silné výrazy, ale museli byste to vidět Smějící se). S dechovkou Emira Kusturici zpívali a tančili všichni, kteří poslouchali, protože jejich balkánské rytmy člověka opravdu nemohly nechat v klidu. No a pak to přišlo, největší úspěch večera měl Jarek Nohavica. Všichni stáli, tleskali, zpívali a před stageí bylo plno. Opravdu narváno, kam se pak hrabal Adams. No a dalšího interpreta jsem již několikrát zmiňovala. Velká hvězda, velká očekávání. Moje dojmy? Stálo to za ... velký kulový a s přehazovačkou navrch. Opět se ptám, proč na festivalech, kde vystupuje hodně kapel a je hodně lidí, někteří hrají a zpívají písně, které znají jenom jejich skalní fanoušci. Ti si to nejspíš užili se vším všudy, především slečna, kterou si Bryan vytáhl na podium, ale já ne. Znala jsem cca 2 - 3 písničky a to mě prostě nebaví. Nehledě na to, že partner okolo sebe šířil naprosto špatnou náladu, protože pod pódium pustili fotit jen osm vybraných fotografů a jen málokdo asi tušil proč, my rozhodně ne. Po Bryanovi vystoupili němečtí Gamma ray a perfektně to rozjeli a také si pochvalovali, jakého měli skvělého předskokana :-D
V sobotu jsme si přispali ještě víc než v pátek, protože to byl již třetí den a my byli dost unavení. Nadšená jsem byla z vystoupení Mňágy a Žďorpa (až teď, když píšu, mi došlo, jak strašný mají název Smějící se), stála jsem, pohupovala se a především zpívala! A dokonce ani průtrž mračen mi nezkazila náladu. Tak to mám prostě ráda. Zjistila jsem, že Vypsaná fixa hraje velmi dobře a že jejich koncerty asi nebudu zapuzovat. Anna K. zazpívala písně ze všech svých alb a já se tetelila radostí,protože ji ráda poslouchám. Těšila jsem se na Blue Effect, ale zklamali mě. Jasný, nemůžu chtít stejnou sestavu jako před 40 lety, ale písničky zahráli spíš neznámé, hráli i písničky Walk Choc Ice (kdo by to řekl, že Mrkající), ale prostě to nebylo ono. Vůbec to nebylo ono. Každopádě byla zima, pršelo, takže jsme nezůstali ani na Chinaski, propásli jsme Kabáty, Sunrise Avenue a nejvíc mě mrzelo asi Vítkovo kvarteto, ale bylo opravdu hnusně. Domů jsme přišli zmrzlí a promočení jako slepice.
Neděle, poslední den, hurá. A proč hurá? Protože na festival jsou 4 dny přespříliš, alespoň pro nás. Poslední den jsme uvažovali, jestli nepůjdeme jenom na poslední koncert, ale nakonec jsme se ukecali a dorazili jsme na Vildu Čoka. Nezaujal. Mnohem lepší byl Tomáš Klus a to jsem si užila i přes uštěpačné poznámky své drahé polovičky. Prostě to rozjel. Kdo byl ale ještě lepší, tak to byl Václav Neckář. Klobouk dolů, protože jeho výkon mě zahřál nejen u srdce (byla zima a já trubka šla jen v tričku a sukni). Před podledním a největším koncertem (pro mě) mě nažhavil ještě Kamil Střihavka. Ač výškou neoslní, tak vše vyrovná blond hřívou a především hlasem... Slintala jsem, zpívala si a byla spokojená. No a pak to přišlo. Dan Landa. Já se těšila, moc jsem se těšila a nezklamal mě. Nejsem skalní fanoušek, ale jeho písně mám ráda, něco mi dávají a ten člověk je pro mě nesmírně charismatický. Bylo na něm vidět (na obličeji), že není ještě úplně zdravý, ale přesto zazpíval známé písničky (snad každý musel slyšet některou z nich) a zpívali s ním všichni. Perfektní zakončení.
Takže největší radost jsem měla asi z neděle. Co se mi absolutně nelíbilo, tak to byla hygiena. Už v pátek večer byly toitoiky totálně zas... (špína je slabé slovo) a až v neděli jsem konečně objevila perfektně ukrytá umyvadla (a to někteří neobjevili ani do té neděle), ještěže existují věci jako antibakteriální gely. Další věc bylo předražené (ale totálně) pití. Měla jsem sebou méně peněz, než jsem plánovala, takže kupovat si vodu, která normálně stojí 13 Kč za 30, to byl fakt nářez a samozřejmě do areálu si člověk nesměl nosit ani pití ani jídlo. Ale to bych nebyla já, abych si tam něco nepropašovala.
To je asi tak celé shrnutí mých posledních několika dnů. A příští rok? Asi nepojedu, ale člověk nikdy neví :-) Fotky nepřidám, neboť jsem nefotila :-)

Žlutá na hlavě aneb experimentování

25. července 2012 v 18:23 | Eruvië |  News
"Chce to změnu!" Věta, která mě napadala při pohledu do zrcadla již delší dobu. Vzhledem k tomu, že minulý týden mi bylo mizerně, rozhodla jsem se předevčírem, že si pořídím nějakou barvu a provedu to. Při vybírání jsem se nakonec rozhodla pro melír. Už je to nějaký ten pátek, co jsem ho měla na hlavě a oproti čokoládově hnědé by to změna byla. Včera jsem si vyřídila, co jsem potřebovala (4-hodinové čekání u doktora a žádost o nový řidičák, kde jsem zmateně napsala datum narození září 2012) a dohodla se s kamarádkou, že to provedeme.
Ona dělala melír poprvé a musím říct, že se jí to povedlo (až na polámané a potrhané vlasy). Jaké však bylo mé zděšení, když jsem po sundání melírovací čepice, vymytí melírovací barvy a vyfoukání vlasů zjistila, že mám vlasy žluté. Nekecám. Opravdu byly žluté. Prostě jsem si, slípka, neuvědomila, že když jsem si předtím barvila vlasy dohněda, asi se mi to neodbarví na nějakou vhodnou blond-barvu. Kamarádka měla záchvat smíchu a já nevěděla, jestli se smát, či brečet. Nejhorší byly obavy z reakce mého přítele. Ale změna je žívot, ne?
Dneska ráno jsem se s obrovskými slunečními brýlemi, pokud možno inkognito, vydala do nejbližší drogerie pro nové prostředky. Koupila jsem si blond barvu a pro jistotu ještě šampon, kdyby bylo nejhůř, abych to všechno obarvila opět zpátky na hnědou. Na světlé barvě byla uvedena doba působení 30 - 45 minut. Nechala jsem to tam pro jistotu jen 15, aby se mi vlasy neodbarvily všechny, jenom ty melírované. Když jsem si vlasy vyfénovala, byla jsem blonďatá, kompletně. Ale melír byl znát. Jenže mám tmavé oči, světlou pleť plnou pih a sklony k červenání v obličeji. Mně blond opravdu hodně nesluší :-/ Přišel na řadu záložní plán s šamponem.
Barva: čokoládově hnědá. Dilema: čas. Jak dlouho nechat šampon působit, abych nebyla černá. Návod jsem přestala číst v momentě, kdy jsem zjistila, že se nedoporučuje dávat na odbarvované a zesvětlované vlasy. (!!!!) Doporučený čas působení 25 - 30 minut dle požadované intenzity. Nechala jsem jej působit pět minut.
Konečný výsledek? Ani hnědá, ani blond, něco mezi, ale docela hezká barva se znatelným melírem.
Výsledek můžete vidět na fotografii.
Obličej jsem si trošinku rozmazala Úžasný jde o vlasy, ne?

2. a 3. aneb proč plním jen rubriku Books

20. července 2012 v 14:08 | Eruvië |  News
Minulý týden proběhl ve znamení zmatků a naštvání. Bráška měl narozeniny, tak jsme jeli v úterý k rodičům. Aby to bylo pikantnější, vymyslela si mamka se strejdou, že mi do nedalekého města přivezou prarodiče a já je vezmu domů, protože děda má problémy s klouby, "tak aby nemuseli jezdit autobusem." No proč ne. Mám malé čtyřmístné třídveřové auto, které žere jak otesánek. Vstávala jsem v úterý v šest, abych před osmou byla v onom městě. Sraz byl v 7.45 u MC'Donalds. Už v 7.30 mi vyzváněl telefon (obsah sdělení ve smyslu kde jsem?!). V 7.35 jsem byla před výše zmíněným fast foodem, ale po autě s příbuznými ani stopy. On je totiž problém se den před srazem mrknout, kde vlastně se máme sejít a případnou adresu si zadat do navigace, když máte přístup na net, bourák za dva melouny a musíte být nutně v 9.30 o 50 kiláků dál :-/ Naštěstí v 7.55 už byli prarodiče naloženi. Vysvětlila jsem jim plán: jet bratrovi pro dort, naložit přítele a kocoura i s jeho věcmi a vyrazit do 120km vzdáleného města.
Bylo vedro a já nemám klimatizaci, byla jsem nevyspalá a auto chtělo žrát pardon papat. Do města, kde jsem nechávala dělat dort (15 km od mého bydliště) jsem jela zadem. Takže jsem dostala vynadáno, jakou cestou to jedu. Jela jsem přímou cestou, abych to neobjížděla, takže jsem z 15 km měla 10. Ale byl to problém. Další problém byl, že jsem to nechávala dělat takhle daleko. No řekněte sami, když víte, že někde dělají extra dobré dorty, ale máte to tam 20 minut cesty autem, necháte pro někoho, koho máte rádi, udělat dort lepší a dál neho horší a dražší blíž? ;-) Přijeli jsme ke mně domů, babička si samozřejmě musela prohlédnout tu hrůzu, ve které žijeme. Bohužel nejsem bratranec ani jeho otec, abych si pořizovala dům za několik milionů vybavený drahým nábytkem a vybavením. Prostě normální panelákový byt, ovšem ne dostatečně hezký pro babičku. Problém nastal, když jsem nedokázala dostatečně rychle sbalit kocoura. Nicméně před desátou jsme vyráželi na cestu. Malé auto bez klimatizace, venku vedro a dusno, v autě 4 lidi, kocour, bedýnka pro kocoura, tašky mých prarodičů (měli jich hodně) a to všechno jsem musela nacpat do auta. Horor. Cesta trvala necelé 2 hodiny.
Odpoledne jsem se pak při bratrově oslavě dozvěděla, jaká to byla příšerná cesta, že z těch otevřených oken dědu bolí oči a že vlastně mohli jet autobusem. Ano, zaplatili mi benzín, ale vděk? Já musím být hodná, poslušná, vděčná za všechno a oni? Nic. Samozřejmě jsem babičku naštvala, když jsem jí odsekla (navážela se do mamky zase) a rodiná hádka má pěkně našlápnuto. Ten den jsem také zjistila, že jsem někde ztratila svou elektronickou cigaretu, což mě zasáhlo velice hluboko, i sny jsem o ní měla, jak se ke mně vrací.
Ve středu jsme se účastnili prezentace vysavače Vorwerk. Fakt něco úžasného, ale... my nemáme koberce :-D Což paní vykolejilo. Ve čtvrtek ráno jsem se rozhodla a objednala si čtečku s tím, že po šesté hodině si ji můžeme vyzvednout v nedalekém městě. Hurá! Bráškovi jsem slíbila, že ho vezmeme do Mekáče a koupím mu Happy Meal kvůli hračce z Doby ledové. Kromě toho, že jsem celý den prospala se akce povedla. Cestou zpátky mě něco poštípalo a myslela jsem, že se z toho po.... Prý tam bylo žihadlo, ale nakonec jsme usoudili, že to musela být vosa. Po osmé večer jsme se rozhodli jet domů (opět dvě hodiny cesty). Jaké bylo mé nadšení, když jsem pak v autě objevila, že moje ztracená e-cigareta není až tak ztracená, ale spíš pěkně zašantročená.
Přitel ještě cestou stavěl a fotil západ slunce (byla hnusně a odporně zima). Následující 3 dny jsem si pak hrála na ošetřovatelku a do pondělí večer byla statečná a zdravá. Z pondělka na úterý horečky, což bylo hodně špatné, protože obvykle naměřím tělesnou teplotu i při nemocích mezi 36,0 - 36,5. Při 38,2 jsem se snažila zůstat vzhůru (ono ani nešlo spát, protože mi opravdu nebylo dobře) a každou chvíli si měřila teplotu. Normální začala být až kolem páté ráno, kdy jsem konečně usnula. V devět budíček a hurá na registr přepsat auto. Víte, že když měníte trvalé bydliště mezi kraji, musíte vyměnit i značky? Já myslela, že dneska už to neplatí a ono to platí :-/ Takže místo jednoduchého přepisu dvou informací musím měnit ještě další věci, což mě fakt nebaví. Od úterka ležím, potím se a čtu. Přečetla jsem šest dílů Pravé krve a nehorázně se nudím, pokud zrovna nespím.

Proč fandím Pirátům

14. července 2012 v 18:19 | Eruvië |  News
Již delší dobu chodím do knihkupectví a jen mlsně koukám. Pokud mě nějaký titul opravdu hodně nezaujme nekoupím si ho a proč? Protože prostě odmítám dávat peníze lidem, kteří nic nevytvořili, tím to je. Odmítám kupovat knihy s přemrštěným DPH, aby naši politici mohli dál vést zemi k šípku. Odmítám platit společnostem, které se nijak na vytváření knihy nepodílejí a odmítám okrádání autorů.
Tento článek jsem nazvala podle Pirátské strany, které fandím. Je mi jasné, že ve volbách se asi daleko nedostanou, ale přesto doufám (skoro bych řekla, že o tom sním), že jednou se do systému dostanou lidé, kteří budou mít rovnou páteř a budou si vědomi, kdo jim dal důvěru. Mohli by to být právě oni, ačkoliv to jsem si před volbami říkala i o veverkách a jak dopadli (ještěže jsem je nevolila).
Takže teď zbývá otázka, co s tím. Peníze by měl dostat určitě spisovatel, tu největší část, pak samozřejmě nakladatel, aby se mu vrátili vynaložené peníze a taky zbylo na platy zaměstnanců a pak také překladatel v případě cizojazyčných knih, ale opravdu musí stát pak kniha, která vychází ve stotisícových nákladech 600 Kč?! Když půjdu do krámu a podívám se na knihy Petry Neomillnerové, tak stojí 200 - 300 Kč. Na internetu si PDF verzi mohu stáhnout za 100 - 150 Kč. Což je docela rozdíl. Když si stáhnu knihu o 500 stránkách a vytisknu si ji na domácí tiskárně, stojí mě to max. 100 Kč. Když si stáhnu knihu nelegálně a budu si ji číst na čtečce, tak mě to stojí asi tak nic, ale není mi to příjemné, protože z toho autor nic nemá. Co s tím? Prostě budu fandit pirátům a budu doufat, že se jim podaří prosadit změny, o kterých píší na svých Pirátských novinách (Co Pirátům vadí na copyrightu a jak by se měl změnit). Pro ty, kteří si tento dlouhý článek nechtějí číst, nabízím několik pasáží, které mě zaujaly a s nimiž se bezpodmínečně ztotožňuji (souhlasím naprosto s celým článkem, ale vybrané pasáže mě vedou k tomu, že odmítám chodit do obchodů a kupovat předražené knihy a hudbu).
Výňatky z výše uvedeného článku:
  • Vadí nám, že současný autorský zákon dává sdružením jako je OSA příliš velké pravomoci. Zákon např. zavádí povinnou kolektivizaci některých práv autora - to znamená, že některá práva vykonává za autora povinně OSA a autor sám je vykonávat nesmí. OSA vybírá poplatky jménem všech autorů. OSA také nutí pořadatele koncertů, aby jí povinně oznamovali, co budou na koncertu hrát. Dokonce i kapela, která hraje vlastní hudbu, má ze zákona povinnost deset dní předem nahlásit repertoár OSA. Autorský zákon dává těmto tzv. kolektivním správcům monopolní postavení a neumožňuje jejich konkurenci.
  • Vadí nám paušální poplatky OSA, Dilia a Intergramu, u kterých navíc není jasné, u koho vlastně skončí. OSA vybírá poplatky od výrobců počítačů, majitelů hospod a hotelů. Jejich zařízení by totiž mohla teoreticky sloužit k užívání autorských děl. Zákon zavádí presumpci viny a vede k paradoxu, že malá kapela musí platit poplatek za cédéčko, která sama nazpívá. Navíc je v případě vysílání televize v restauraci poplatek hrazen dvakrát, jednou samotnou televizí a jednou restaurací. Vybrané poplatky jsou rozděleny podle klíče, který si OSA sama stanoví. Není ani jasné, u koho vlastně kolik peněz skončí. (Zpravidla skončí u populárních umělců, které sponzorovat nechceme.) Mimochodem věděli jste, že poplatek se platí i z každé kopie v copycentru a každé výpůjčky v knihovně? V tomto případě poplatky vybírá sdružení Dilia, které na to má povolení ministerstva kultury a ročně si ze všech podobných poplatků přijde na desítky milionů korun.
  • Vadí nám vysoké výdaje z veřejných rozpočtů na vynucování copyrightu. Plátcem poplatků, které vybírají soukromá občanská sdružení jako je OSA a Dilia, je v řadě případů stát. Pokud si v knihovně zkopírujete 50 stránek, musí za to knihovna odvést kolektivnímu správci provizi 7 Kč, pokud si půjčíte 4 knížky domů, přistanou mu na účtu 2 Kč. Poplatek, byť v nižší výměře, se platí za kopírovací služby dokonce i na úřadech. Vedle poplatků, které musí platit živnostníci, si tak ročně kolektivní správci bez jakékoliv námahy přijdou na desítky milionů korun, které jim za knihovny zaplatí ministerstvo kultury. Další náklady na vynucování copyrightu padnou na výlohy policie, státního zastupitelství a soudů, které musí postihovat středoškoláky a jiné lidi, kteří sdílejí na internetu hudbu a filmy. Řada policistů má přitom pocit, že dělá zbytečnou práci a nemohou vyšetřovat trestnou činnost - jeden z policistů se kvůli tomu stal členem Pirátské strany.
  • Vadí nám pronásledování a souzení středoškoláků kvůli sdílení filmů, písniček a jinému porušování copyrightu. Justice v případě porušování copyrightu funguje podle exemplárních trestů, což považujeme za nepřípustné, pokud chceme právní stát. Například středoškolák Honza dostal za sdílení písniček Anety Langerové podmíněný trest osmnáct měsíců, stejný trest jako poslanec Vít Bárta za uplácení. K tomu musí Honza platit obrovské škody, jejichž výpočet se opírá jen o tvrzení nahrávacích společností. Soud nevyčísluje skutečně způsobenou škodu, ale paušální a absurdně vysoké "škody" ve stovkách milionů. To rozhodně není způsob, jak chránit autory a umělce.
  • Vadí nám, že copyright vede k vytváření velkých ekonomických molochů, které pak lobbují za další a další výsady. Copyright je zde především pro autory, ne? Nikoliv, největšími hráči ve vydávání knih a hudby jsou vydavatelské a distribuční společnosti. Na autora či umělce vychází přibližně 9 % z tržby. Zbylých 91 % je na úhradu nákladů vydavatelů a distributorů. Nepřekvapí, že vydavatelé investují část z těchto peněz do lobbingu, aby si své postavení udrželi. Posledním příkladem byl lobbing za prodloužení copyrightu na hudební nahrávky. Monopol nahrávacích společností na skladby Beatles a jejích současníků se prodloužil o dalších 20 let těsně před tím, než měla doba skončit. Kvůli snadné možnosti ovlivnit zákon firmy investují více peněz do lobbingu než do hledání obchodních strategií, jak na trhu uspět. A to je špatně.
Možná vám to přijde praštěné, neetické, nevyspělé a já nevím, co ještě, ale tak, jak to je, to dál nejde. Vím, že samotná nic nezmůžu, ale zkouším alespoň něco dělat, šířit svůj názor a zkouším přesvědčit své okolí.
Jak se k této problematice stavíte vy?

První týden prázdnin

9. července 2012 v 13:32 | Eruvië |  News
První tři dny prázdnin jsem strávila v práci. Mám na starost dvě učebny počítačů, které musím spravovat. Pro začátek nastíním, jak fungují tyto učebny:
  • staré počítače s OS Windows XP
  • disk rozdělený na tři části: DOS + programy pro tvorbu image, OS Windows, dokumenty
Jak to zpravidla probíhá: Nainstaluji nově OS, zasunu disketu, načtu DOS, nastavím výběr mezi DOSem a Win, udělám image systému Windows, abych jej nemusela napřesrok instalovat znovu a začnu instalovat nejnovější verze programů, které používáme a máme k dispozici. Celá tahle akce by neměla přesáhnout šest hodin. V mém podání se protáhla na 3 dny a ještě není hotová a do práce nesmím. Ano, čtete dobře, nemám dovoleno pokračovat ve správě učeben až do konce srpna :-/
A co se tak podělalo?
  1. Image čistého systému z minulého roku byla poškozená.
  2. Disketa, která mi umožňovala vstup k nastavením v DOSu, se během roku zničila (nejspíš sama).
  3. Žádná z dalších záchranných disket nebyla použitelná.
  4. Nebyla jsem schopná si stáhnout funkční verzi DOSu a nainstalovat ji z flash disku.
Počítačů znalí blogeři si zajisté klepou na čelo, nicméně systém, jakým jsou učebny zařízené funguje efektivně a velmi rychle dokážu vyřešit každý problém. Dokud tedy nepřijdu a něco nepohnojím. V současné době je učitelský (pokusný) počítač ve fázi, kdy se zapne a nic. Jsem pesimista a nedomnívám se, že během týdne, kdy je jedna porada za druhou, jsou několikahodinová školení a kolegům stále něco nejde, stihnu zprovoznit jediný počítač, na který lze instalovat OS z CD, vytvořit obraz disku (image v mém podání) a rozkopírovat jej na další počítače. Takže jedinou šancí je, že půjdu za novou paní ředitelkou, seznámím jí se situací a vymyslíme (doufám) dostatečně průchozí řešení. Jen tak pro informaci by mě zajímalo, o kolik času z celkového života jsem za tenhle týden přišla...
V pondělí jsme byli na filmu Prometheus. Nenávidím tyhle filmy, ale šla jsem. Chtěla jsem napsat i jakousi recenzi, ale vzhledem k tomu, že jsem část filmu strávila se zakrytýma očima (v rámci předcházení nočním můrám), nebylo ani tak moc co recenzovat. Film se mi nelíbil (nelíbil se mi ani žádný z vetřelců). V podstatě jediný film od Ridleyho Scotta, který se mi opravdu moc líbil a který si často a ráda pouštím, je Legenda (1985, Tom Cruise tam měl ještě křivé zuby a byl k sežrání Úžasný). No tak dobře, ještě má pár filmů, které se mi od RS líbí, ale Legenda se mi vždy vybaví jako první a nejhezčí. Miluji pohádky Nevinný Co bylo ale mnohem zajímavější, byla pondělní bouřka. Nádhera! Cestou jsme sice jeli dost pomalu, protože extrémně pršelo, ale blesky ozařovaly celou krajinu a vše bylo tak krásně poetické, bouřkové, nádherné.
V úterý se pak nic nedělo a ve středu také ne. Lenivá odpoledne, kdy byl člověk po pracovním stresu rád, že je doma.
Ve čtvrtek večer jsme pak u nás doma uspořádali "mejdan." Původně se mělo jít ven, ale přšelo, tak jsme se sešli u nás. Popíjelo se, mluvilo se se, dokonce se i vodní dýmka vytáhla, prostě pěkný večer s pohodovými lidmi. Myslím, že si ho užil i kocour Oliver, protože mohl konečně nerušeně řádit v obývacím pokoji a ještě byl středem pozornosti. ¨
Proto asi v pátek ráno strhl v ložnici závěsy. Nevšímali jsme si ho a spali, jak podlé od nás. Odpoledne jsme jeli na výlet do Kyjovského údolí. Bylo už pozdní odpoledne, lidí málo a byla to velice příjemná procházka podél říčky Křinice. Začalo se však kazit počasí a tak jsme cestou zpět celkem pospíchali. No a já, frajerka, jsem měla samozřejmě nové boty. Teď už vím, že nejsou vhodné na výlety, ale jen jako vycházková obuv do města, na procházky, kde půjdu pěkně pomalinku, v pohodě, v klidu... Samozřejmě jsem si zvrtnula nohu. Naštěstí nic závažného, jen trošku pobolívá, ale to přejde. Sobota byla líná jako všechny parné dny a neděli jsem strávila ve znamení deprese. A proč? No protože jsem ženská...
Stačilo mi k tomu opravdu malinkato. Přítel tak pokukoval po cizí slečně, že zamknul auto aniž by věnoval pozornost tomu, že teprve vylézám. No naštvalo mě to. Takže jsem se s ním přestala bavit a byla nafučená a uvnitř se trápila tím, jak by nejradši jinou... Že já si občas nedám pár facek, studenou vodu, výprask páskem nebo něco podobného, co mě vrátí do reality. Sice se na ni podíval, koneckonců jsem se podívala i já, protože měla hezké dlouhé opálené nohy a bílou krátkou sukýnku, nicméně pozornost nevěnoval ničemu jinému než bolavému břichu, což jsem ovšem zjistila později a vyléčila (tleskám sobě a panu Becherovi Smějící se). Všechno to trápení a plané hrozby jsem si tak mohla ušetřit, kdybych přemýšlela a to nad tím, že tohle se mu v jednom dni (brzké zamknutí) a v prvním případě jsme byli na ulici jen sami dva.
No a tenhle týden bude taky zajímavý. Od rána nikdo na blogu nezměnil téma týdne, ačkoliv já už vyhlásila nové. Zítra jedeme k rodičům i s kocourem a ještě někam musím vecpat obvodního doktora kvůli potvrzení na ŘP. Úžasné, výživné...

První červencový

8. července 2012 v 8:59 | Eruvië |  News
Jak jsem se tak dívala, zjistila jsem, že jsem tenhle měsíc nepřidala ani jeden jediný článek. V pondělí jsem přidala hodnocení TT a od té doby nic. Vezmu tak nějak popořádku. Poslední článek byl přidán někdy minulý týden (byl ještě červen). Celý týden jsem měla vzhůru nohama, protože jsem dodělávala poslední věci na big celebration, které jsem se stejně neúčastnila a navíc po mně každou chvíli někdo něco chtěl. Byly to maličkosti, ale takové maličkosti, co zaberou strašně moc času. Plus navíc měli v pátek přijet na návštěvu jedni rodiče a v sobotu pak druzí, takže jak jsem psala: "udělat z bytu útulné hnízdečko." Jo, zvládla jsem to, uklidit, utřít, trošinku přestěhovat a tak. Vydrželo to do neděle a nyní je tady zase přehledný, útulný a skvělý chaos. Navíc kocourovi je fakt jedno, jestli jsem zrovna uklidila nebo ne, prostě roztahá písek všude a pokud možno i oblečení a tak (asi bych si ho měla uklízet a ne dávat na různá odkládací místa).
Problém však nastal v pátek. Kdy jsem se spolu s dalšími dvěma kolegy ostentativně neúčastnila oslavy v práci. Chtěla jsem s nimi jít na kafíčko, ale co čert nechtěl, na mobilu jsem měla zmeškané hovory a zprávu, že se ztratil kocour. Když jsem totiž ráno před osmou odcházela z práce, podařilo se našemu malému cestovateli Oliverovi proklouznout na chodbu. Poté asi hodinu lítal po paneláku, dokud ho nějaká dobrá duše nepustila ven na vzduch. Já tedy nevím, ale potkat v paneláku na chodbě koťátko, tak si řeknu, že asi něčí je a nechám ho buď uvnitř, nebo ho vezmu k sobě a dám někam lístek, že je u mě. Zhruba ve 12 hodin (po půl hodině hledání) mi domovnice sdělila onu radostnou novinu, že kotě někdo pustil ven, což mě rozbrečelo, protože jsem si nedokázala představit, jak ho najdu. Naštěstí je buď Oliverek línej nebo bojácnej, ale každopádně se na výše zmíněné hodiny usadil za barákem, kde mňoukal a já ho tam našla. Příhoda měla dobrý konec a výrazně zvýšila kocourkovu mazlivost (do neděle). Nyní se ale opět rve a snaží se utéct z bytu.
Návštěva jedněch rodičů proběhla v pořádku a druhá taktéž, ačkoliv ne podle plánu. Odjeli neplánovaně cca o den dřív. Nejvíc to asi mrzelo bratra, který brečel, že si nemůže hrát s kotětem (ano, co se sestrou, když má zvířátko). Nejsem si úplně jistá, zda jsem to psala, ale od středy mě bolela záda. V sobotu odpoledne se bolest rozšířila a dosáhla takové intenzity, že jsem začala pochybovat, že je to opravdu zády, jeli jsme na pohotovost. Zajímavé je, že na pohotovosti zpravidla končím první či druhý týden v červenci, jednou za rok. Byl tam příjemný pan doktor a nepříjemné sestřičky. Po vyšetření mi sdělil, že zůstanu v nemocnici na pozorování, protože to mohou být játra nebo ledviny. Ubránila jsem se, naštěstí, naše nemocnice nemá příliš dobrou pověst. Nicméně jsem dostala nitrožilně vodu na zavodnění. Fujtajbl. Vím, že jsem hysterka a netajím se tím, ale tohle nemělo obdoby. Když mi brali krev, bylo to nepříjemné, protože je prostě moje, ale když mi do žíly zavedli tu věc... No prostě viděla jsem v té hadičce bublinky a začala hystericky brečet (až když jsem zůstala sama), že umřu. Naštěstí existují mobily a přítel rychle reagoval příchodem a uklidňujícím držením za ruku. Opovržlivých pohledů sestřiček jsem si nevšímala, protože tam ty bublinky byly a já nechtěla umírat o samotě. Pak mě vypakovali z místnosti (protože měli nával) do čekárny s uzavřenou trubičkou, do které pomalu vytékala má drahocená krev. Fakt hodně nepříjemné, ale museli jsme čekat na výsledky. Záda i břicho nebolely a testy byly v pořádku. Musím uznat a smeknout před zručností sestřičky, po jejímž zásahu jsem měla na ruce jen maličkatou červenou tečku. A jak vidíte, je to víc než týden a píšu, takže bublinky to nebyly. Když mi sestřička sundavala "tu věc," všimla jsem si, že zespodu na hadičkách mají nějaký bordel, co z určitého úhlu pohledu opravdu vypadá jako bublinky. To mi nemohla ukázat rovnou? Smějící se V neděli jsem pak byla "strááááášně nemocná" :-D a nechala se obskakovat.
To byly tedy nejveselejší historky minulého týdne. Protože už teď bude článek extra dlouhý, nechám si události tohoto týdne do článku dalšího.

Tohle se na sídlišti asi nedělo, ale Simon's Cat je krásný prototyp "normální" kočky :-D