Září 2012

Terorista v bytě

30. září 2012 v 19:26 | Eruvië |  News
Pondělí
Ráno vstávám. Klasické ranní kolečko, koupelna, kuchyně, záchod, koupelna. Je mi příšerně, bolí v krku a nemůžu mluvit. Když vylezu ze sprchy, po celém bytě se line strašný smrad. On sedí na mé židli u počítače a dívá se na mě přivřenýma očima jakoby říkal: "To máš za to!" Seberu se a jdu do práce. Přijdu o několik hodin dříve, protože je mi špatně. Mezi dveřmi na mě nadává, po celém bytě jsou papírky. Je mi to jedno, jdu si lehnout. Vzbudím se děsným kašlem a on je vedle mě na polštáři. Přihmuřuje oči a sleduje mě. Nevím, jestli tuší, že jsem na chlupy alergická, ale zřejmě i kdyby ano, bude to jedno jemu. Udělám si čaj a střídavě upadám do lehkého spánku plného bláznivých snů. Kdykoliv se vzbudím, je tam. Jde z něho chvílemi strach.

Úterý
Krk je lepší, ale dorazila rýma. Příšerný smrad se line už po návratu z kuchyně a taky řev. Nedala jsem mu ještě najíst a nevzala ho do kuchyně. Dneska mám víc času, tak se dávám pomocí čaje a různých cucacích bonbónů dohromady déle. V kuchyni slyším ránu. Váza s květinou je převržená, obsah vázy na zemi. Vyhazuji ho z kuchyně. Řve na mě a chce se rvát. Ani se neobtěžuji utírat podlahu, pod topením to uschne, ne? Po hodině je mi sděleno, že v kuchyni je louže. Jdu tam a pod topením nic není, tak je mi to jedno a vracím se k počítači. Před odchodem do práce mě provází pohled dvou zelených očí po celém bytě. Při tom pohledu mi naskakuje husí kůže. V kuchyni u linky je louže, utírám ji.
Po návratu z práce mě odmítá pustit na mou židli, tak si jdu lehnout. V posteli je dřív než já a jeho pohled říká, abych mu do jeho postele nelezla. Je mi to jedno, vlezu si na druhou půlku. Lehá si mi na břicho tak, abychom si koukali z očí do očí. Mám strach se pohnout.

Středa
Už je mi celkem dobře, ještěže zbývají jen dva pracovní dny. Smrad v bytě cítím hned po probuzení. Jeho nikde nevidím. Škrábe mi na záchod a chce pustit dovnitř. Po příchodu z práce si opět nemám kam sednout. Když ho vyhodím, sedne si vedle mě na zem a zle mě pozoruje. Když neopětuji jeho pohled, začne mi skákat na nohu. Jeden skok a pár krvavých šliců na světe. Pohladit ho nesmím, seká. Jdu do postele a opět si lehá ke mně na polštář. Moje alergie je mu zřejmě evidentně ukradená nebo se mě snaží zabít.

Čtvrtek
Ráno jako každé jiné. Viz výše. Po práci jdu nakoupit, takže se vracím pozdě. Po celém bytě jsou strhané tapety. Nevšímám si jich a dělám, že je mi to absolutně ukradené, stejně jako rozházené boty po celé chodbě. Neustále něco chce a nadává mi, když to nemá, ale nerozumím jeho řeči, takže dělám, že to neslyším a nevšímám si ho. On mě ano. Domáhá se jídla, které vařím, přesvědčování, že mu po tom bude špatně, ho nezajímá. Vzdávám to a nechávám ho vylízat alespoň talíř. Přítelovi nesmím dát ani pusu, žárlí. Je hned u nás, domáhá se pozornosti a leze mezi nás. Tohle mi už vadí. Jakékoliv odstrčení odnesu šlicem na ruce.

Pátek
Budí mě v šest ráno. Přišel ke mně a začal mě kontrolovat, protože nevstávám, jako obvykle. Pochopil, že je něco jinak. Když jsem nevstávala, lehl si také a dělal, že spí. Pravdou ale je, že pozoroval každý můj pohyb. Jakmile si sedám k počítači, sedá si na zem vedle mě, pozoruje mě přivřenýma očima. Musím se s ním rozdělit o rohlík, jinak nedá pokoj. Se smradem dneska počkal, než odejdeme. Po příchodu nás čeká řev a nadávky. V bytě je boží dopuštění. Tapety jsou už i v posteli a po chodbě je rozsypané jídlo. A ten smrad... Pořádám oslavu a mám obavy z jeho chování. Je agresivní a žere vše v dosahu bez ohledu na okřikování. Kupodivu jsem ale jediná nervní já, všichni ostatní jsou v pohodě.

Sobota
Vzbudil mě smrad. Blízký smrad. Moje předpoklady se splnily, dostal průjem. Navíc zřejmě někde zbytky zůstaly, protože jsou cítit z něj a také z přehozu přes postel. Jsem zoufalá. On sedí a kouká na mě přivřenýma očima. Když sundám přehoz, vleze si do peřin. Jde pod vodu. Rve se s námi, škrábe, kouše, řve... Sousedi musí mít radost. Je mi to jedno, ten zašpiněný přehoz mu nedaruji. Nebaví se s námi. Je někde zalezlý. Nevydřželo mu to ovšem dlouho, vztekle nadává a po celé chodbě rozhazuje svoje věci.

Neděle
Budí mě po rozednění. V noci jsem zatáhla žaluzie a on teď nemůže koukat z okna. Je mi to jedno, otočím se a spím dál. On ale otravuje tak dlouho, až vstanu a vytáhnu žaluzie na jednom okně. Dovnitř jde moc světla, nemůžu usnout. On je spokojený. Vstávám. Jde za mnou a pozoruje každý můj krok. Nesmím si už zavírat ani na záchodě. Jeho zbraně jsou vždy připraveny zjednat si pořádek. Dožaduje se části mé snídaně a na to, že by zase mohl mít průjem, vůbec nereaguje. Podlehla jsem, jeho přesvědčovací metody jsou na mě moc. Kam se hnu, jde za mnou, aby mě měl na očích. V posteli si zásadně lehá tak, abych neměla obličej moc daleko. Vyhození z postele nepomáhá, hned je zpátky. Rezignuji a přizpůsobuji se jeho pravidlům. Už je mi vše vážně jedno.

Oliverka máme doma již tři měsíce a kdo by to do toho milého, hezkého, roztomiloučkého koťátka řekl, že z něj bude takový terorista, že? :-) Faktem je, že veškeré situace nebývají až tak vyhrocené, ale tenhle týden tomu dal korunu a to ani nemluvím o tom, jak dokáže vyšilovat, když se s přítelem pohádáme :-)


Milý deníčku

27. září 2012 v 10:22 | Eruvië |  News
Chystala jsem se napsat k TT "Já věřím ve víly!" Ale rok se s rokem sešel a já byla minulý týden zase o něco starší. Takže návštěvám jedněch i druhých rodičů předcházel úklid. Tentokrát byl jen malý, protože jsem průběžně likvidovala nepořádek už několik týdnů, ale i tak to bylo náročné, především psychicky. Nenaštvat se a nevyhodit je, protože alespoň na narozeniny chci mít klid a pohodul. V neděli si na mě sedl bacil, takže v pondělí ráno jsem nemluvila. Praktikuji to tedy tak, že přijdu z práce a s horkým čajem jdu rovnou do postele, naštěstí je tenhle pracovní týden poměrně krátký. Nu a zítra oslava. Ani nevím, jestli o nějakou stojím. Všechno je šedé, rozmazané, rozbředlé a studené, já jsem bez nálady a v podstatě je mi opravdu všechno jedno. Proč vlastně slavi to, že jsem o rok starší, o rok blíž k smrti a mám o rok méně času na uskutečnění svých snů?
A teď z trochu veselejšího soudku. Chtěla jsem být milá na kocourka a měla jsem patičku ciabatty. Kocour si s pečivem moc rád hraje, protože kůrka vydává zvuky na lině a plovoucí podlaze a navíc je to i k jídlu (krade nám suché pečivo pro králíky). A protože kocourek není ještě tak velký, chtěla jsem mu patičku zmenšit. Přidržela jsem ji, nůž se po ní krásně sklouzl a zařízl se mi do prstu jako do másla. Trochu to štípalo a hodně krvácelo, ale kupodivu bolelo mnohem méně, než povrchové škrábance a hojí se to mnohem rychleji. Od toho dne jsem dostala zákaz dělat cokoliv s nožem, protože jsem sama sobě nebezpečná. Musím říct, že mi to rozhodně nevadí, protože teď nemusím nic krájet a můj drahý mi s vařením pomáhá (když je doma, samozřejmě).
Druhý den jsem pak pobavila celé své okolí, které mě absolutně nechápe. Dámy, slečny, ženy, také si holíte nohy ve vaně? Pokud nemáte elektrický holící strojek, je to asi nejlepší možné řešení. Během mé "holící" praxe jsem se pořezala na nohách, na rukách, na nehtech... to je vcelku normální, hrubá motorika selhává. Ovšem korunou na tom všem je, když si holím nohy a pořežu se na pozadí. Jak je to možné? Noha opřená o vanu, holeň připravená k oholení, sprcha za mnou. Samozřejmě, otáčela jsem se. A protože nekoordinuji pohyby tak, jak bych měla, stávají se velmi kuriózní situace, kdy se na mě i můj lékař dívá s podezřením, že jsem oběť domácího násilí. Ano jsem, ale ze strany kocoura, nikoho jiného a to jen v rámci nevinné hry, doufám.
A bohužel, nic veselejšího zatím k dispozici není. Přečetla jsem Hru o trůny - Píseň ohně a ledu, takže doufám, že brzy se dokopu k recenzi. Fotit budu snad zítra. A vlastně jsem si vzpomněla: Chtěla jsem vytvořit časosběr z rozpuku královské lilie. Celý den jsem svítila světlem v obývacím pokoji, aby bylo konstantní. Z 80 snímků by byly necelé 4 vteřiny časosběru. Cca 5 hodin focení a výsledek? Otevřela se úplně jiná lilie, než na kterou fotoaparát mířil. Ta, kterou jsem chtěla zvěčnit v celé své kráse, se otevřela v noci. No není občas ten svět ironický? Krásně voní (cítím je i přes rýmu) a jsou to nádherné květiny, takže to zkusím dnes znovu a uvidíme, co se stane :-) Při nejhorším bude jen pár obrázků.

Jsem tak charakterní, až jsem z toho zelená

10. září 2012 v 17:00 | Eruvië |  News
Úvahové články k TT nemám ráda. Nerada je píšu a nerada je čtu. Nicméně charakter člověka mě odkazuje na mě samotnou. Vždycky jsem viděla svět černobíle. Od svých patnácti naprosto věděla, co je špatné a co je dobré a byla přesvědčená, že nic mezi tím neexistuje.
Také jsem byla přesvědčená, že na tohle mám patent. Nevěra? Špatná, jednoznačně. Lidi, kteří se jí dopustili, jsem na místě odsoudila. Krádež? Špatná, odsouzení. Podvod? Špatný, odsouzení... Takhle bych mohla pokračovat třeba až do zítřka. Došla jsem dokonce až tak daleko, že jsem byla typickým práskačem a rektálním alpinistou u učitelů. A světe div se, oni mě v tom podporovali! Podle svých tehdejších pravidel jsem i já ta špatná.
V podstatě i dneska vím, co je špatné a co dobré, ale už nikoho neodsuzuji. Snažím se být zásadová, ačkoliv to občas ujede. Snažím se lidem pomáhat, aby minimálně zůstali v šedé zóně a nezklouzli do černé. Snažím se do ničeho nemíchat a držet se stranou a poslední dobou se snažím neříkat své názory, abych nebyla perzekuována.
Vůbec si nedokážu představit život ve čtyřicátých letech, ani v komunismu, do školy jsem začala chodit až po revoluci. Obdivuji lidi, kteří si dokázali udržet zdravý rozum a tzv. charakterní chování, aniž by se dostali do rozporu s režimem. Byli to zbabělci nebo jen lidé, kteří chtěli žít? A lidé, kteří se zaprodali režimu. Byli oni bezcharakterní? Co říct o člověku, který dal přednost rodině před vlastními rovnými zády? Nevím. Nikdo z mé rodiny pro mě nebyl opravdovým hrdinou. Nikdo neřekl svůj názor a nestál si za ním proti všem ostatním. Vzory charakternosti jsou pro mě lidé, kteří si za svými názory stáli až do samého hořkého konce - smrti.
Ne z tohohle hlediska já charakterní nejsem. Nedokážu si stát za svým názorem navzdory osudu a navzdory hrozbě, že půjde celý můj život do kytek a spláchnu s sebou i další. Říkám si, že jednoho dne to možná přijde. Jednoho dne, až budu vědět, že když nezaplatím hypotéku, seberou mi jen můj byt a ne kamarádčin dům, kterým mi ručí. Jenže pokud budu mít rodinu, budu mít odvahu se postavit a prosadit se navzdory tomu, že by to děti mohly odnést?
Byla jsem zmetek, dneska už to vím, ale budu se snažit, abych jím dál nebyla. To je jediné, co mohu říct o svém charakteru.

Jsou všude kolem nás...

5. září 2012 v 17:00 | Eruvië |  News
Sedím a dívám se. Dívám se na mladé lidi, kteří mají všechno před sebou a už teď jsou znudění. Sedí si ve svých průhledných koulích, které je oddělují díky péči rodičů od reálného světa, a nic je nedokáže nadchnout a chytit. Měla by to být budoucnost národa, měli by to být ti, kteří začnou být ekonomicky aktivní a zvednou tenhle stát na nohy. Nicméně já vidím beznaděj...
Jsou před maturitou a měli by se připravovat, měli by se snažit, aby se dostali na své vysněné školy, aby si zajistili perspektivní budoucnost a nemuseli se na své nástupce dívat od učitelského stolu s takovou hrůzou jako já. Snažím se o motivaci, ale nic je nechytí. Olympiáda? Pche, na školu se dostanou i bez snažení a umístění, vždyť jich spousta bere jen za dobrý prospěch. Dobrý prospěch? Pche, dneska už tolik škol bere, aby měly studenty, že je kromě přihlášky nic nezajímá.
Pracovní návyky? Ze školy mě za pozdní příchody nevyrazí, potřebují peníze. Něco udělat navíc? Tak si nechám dát pětku, stejně to na konci roku doženu. Učitelka mě nemůže nechat propadnout, protože by to na ni ve statistikách vrhalo špatný stín. Chodit do školy? Rodiče zařídí. Rodiče vůbec všechno zařídí. A kdyby náhodou ne, tak jsou tu ještě další státní instituce, kterými stačí pohrozit...
Marně přemýšlím, jestli jsem byla také někdy taková... Od 15 jsem si o prázdninách vydělávala brigádami, svojí první oficiální pracovní výplatu jsem dala mamce, aby mohla zaplatit nový sporák a od 21 pracuji ve školství. Dřív, než jsem si mohla užít života plnými hrstmi, musela jsem si na to vydělat. Jenže takových jako já je na téhle škole mizivé procento. Ostatní je semelou a než se jeden rozkouká, tak z těch nadějných mladých lidí je jen další životem znuděnej týpek. Mám je připravit na maturitu. V hodině jsme hledali, jak bude letos vypadat. Na stránkách stojí model pro rok 2013 a pod ním doporučení, aby maturita probíhala podobně jako v tomto roce. Čert aby se v tom vyznal. Ale jsou chytří a na škole jsou již čtyři a více let, takže je učitelé znají a vědí, jak na tom jsou, propadnout je nenechají. Zadala jsem projekt. Všichni začali hrát hry. Přece o hodině nebudou pracovat. Termín odevzdání mají až za týden. Doma něco splácají. A i kdyby dostali pětku, tak to příště vytáhnou. Dívala jsem se na ně a cítila se bezradná. Jak téměř dospělého člověka donutit, aby začal hned pracovat, když jsem mu dala dostatek času na vypracování? Jít na to silou? Donutit je pracovat pod hrozbou zápisu, aby se obrátili proti mně a při sebemenším škobrtnutí na mě přišli jejich rodiče? To už tu bylo...
Seděla jsem a dívala se. Na mladé lidi bez jakéhokoliv zájmu a snahy. Na ty šíleně dospělé náctileté, kteří přesto dlouho zůstanou dětmi...

Je tu září!

4. září 2012 v 17:15 | Eruvië |  News
Věřte, nevěřte, ale klesá mi návštěvnost. Čím to je? Protože málo píšu. V srpnu jsem byla natolik líná, že jsem vyplodila pouze celých pět článků. Jestli je to dobře nebo špatně, to neodhadnu, každopádně je to polovina až čtvrtina obvyklé měsíční produkce. A nyní už je září. Jako "správný" učitel jsem v práci od 7.45 do 16.00 nebo 17.00, abych stihla vše potřebné. Nebo to řeknu jinak. Na začátku prázdnin jsem totálně roz**** (doplňte si dle libosti) učitelský počítač v učebně, týden se snažila jej dát do pořádku a se svou snahou jsem pokračovala na konci prázdnin, abych ve čtvrtek před začátkem školního roku zjistila, že řešení bylo naprosto triviální. Bohužel však díky vysokoškolskému vzdělání ve všem hledám takové obludné zádrhele a složitosti, že mě tak jednoduchá věc, jako je bitová kopie (zrcadlová kopie), absolutně nenapadla. No nic. V pátek jsem nainstalovala čistý systém a včera a dnes pokračovala instalací aplikací. Jo, lítám z kabinetu do učebny každých pět minut, abych odsouhlasila změny nebo zjistila, že je počítač na nic a nejde tam daný program (samozřejmě nutně potřebný pro výuku) nainstalovat. Ještě do toho se chodím spolu s kolegy představovat nově nastoupivším studentům (ZA CO?!), chodím na porady a zpracovávám přípravy. Ale všichni si myslí, že se tu kopu do zadku a nic nedělám. Toť úděl učitele, který pracuje s počítačem. Když to tu píši, připadá mi to ironické až vtipné a ani mě to nedeptá. Dětičky zasedly do lavic a to nejhorší je postupně očekává, takže mám škodolibou radost.
Září není sice lásky čas ani čas letních dovolených, nese se ve znamení počátku utrpení všech školou povinných, ale já ho mám ráda. Těším se na tu zvláštní vůni, kterou pro mě má, těším se na začátek podzimu, těším se na atmosféru, až bude září přecházet v říjen... Prostě se raduji. A také předpokládám, že budu mít spoustu podnětů, které mě dovedou k novým článkům. Takže škole zdar a já jdu opět sledovat klesající návštěvnost a kopat se do zadní části těla Mrkající