Jsem tak charakterní, až jsem z toho zelená

10. září 2012 v 17:00 | Eruvië |  News
Úvahové články k TT nemám ráda. Nerada je píšu a nerada je čtu. Nicméně charakter člověka mě odkazuje na mě samotnou. Vždycky jsem viděla svět černobíle. Od svých patnácti naprosto věděla, co je špatné a co je dobré a byla přesvědčená, že nic mezi tím neexistuje.
Také jsem byla přesvědčená, že na tohle mám patent. Nevěra? Špatná, jednoznačně. Lidi, kteří se jí dopustili, jsem na místě odsoudila. Krádež? Špatná, odsouzení. Podvod? Špatný, odsouzení... Takhle bych mohla pokračovat třeba až do zítřka. Došla jsem dokonce až tak daleko, že jsem byla typickým práskačem a rektálním alpinistou u učitelů. A světe div se, oni mě v tom podporovali! Podle svých tehdejších pravidel jsem i já ta špatná.
V podstatě i dneska vím, co je špatné a co dobré, ale už nikoho neodsuzuji. Snažím se být zásadová, ačkoliv to občas ujede. Snažím se lidem pomáhat, aby minimálně zůstali v šedé zóně a nezklouzli do černé. Snažím se do ničeho nemíchat a držet se stranou a poslední dobou se snažím neříkat své názory, abych nebyla perzekuována.
Vůbec si nedokážu představit život ve čtyřicátých letech, ani v komunismu, do školy jsem začala chodit až po revoluci. Obdivuji lidi, kteří si dokázali udržet zdravý rozum a tzv. charakterní chování, aniž by se dostali do rozporu s režimem. Byli to zbabělci nebo jen lidé, kteří chtěli žít? A lidé, kteří se zaprodali režimu. Byli oni bezcharakterní? Co říct o člověku, který dal přednost rodině před vlastními rovnými zády? Nevím. Nikdo z mé rodiny pro mě nebyl opravdovým hrdinou. Nikdo neřekl svůj názor a nestál si za ním proti všem ostatním. Vzory charakternosti jsou pro mě lidé, kteří si za svými názory stáli až do samého hořkého konce - smrti.
Ne z tohohle hlediska já charakterní nejsem. Nedokážu si stát za svým názorem navzdory osudu a navzdory hrozbě, že půjde celý můj život do kytek a spláchnu s sebou i další. Říkám si, že jednoho dne to možná přijde. Jednoho dne, až budu vědět, že když nezaplatím hypotéku, seberou mi jen můj byt a ne kamarádčin dům, kterým mi ručí. Jenže pokud budu mít rodinu, budu mít odvahu se postavit a prosadit se navzdory tomu, že by to děti mohly odnést?
Byla jsem zmetek, dneska už to vím, ale budu se snažit, abych jím dál nebyla. To je jediné, co mohu říct o svém charakteru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. září 2012 v 1:00 | Reagovat

Příliš mnoho otazníků a žádné odpovědi. ;-)
Život není jen černý a bílý. Život má tolik barev, kolik jich na světě existuje mezi černou a bílou. Žít černobílý život znamená pohybovat se pouze v krajních hranicích.
Zde se neskýtá klasická otázka. Mám dvě děti a život jednoho dítěte musím obětovat, abych mohl zachránit život druhého. Které dítě mám potom obětovat? Nebo mám obětovat obě, abych si ušetřil bolestné rozhodování?
Člověk se celý život musí rozhodovat, často bolestně. Zdánlivě špatná rozhodnutí mohou být v konečném důsledku dobrá, nebo i naopak. Dobrá rozhodnutí mohou být nakonec ta špatná. Tam není jen černá nebo bílá. Černá se někdy mění v bílou a bílá se mění v černou. ;-)

2 Eruvië Eruvië | Web | 11. září 2012 v 6:55 | Reagovat

[1]: Dneska už tohle všechno vím. Sophiinu volbu jsem četla a nedokázala se vcítit. V podstatě si ani nedokážu představit, co bych v takové chvíli dělala. Jsou věci, ke kterým člověk dojde časem... :-) A na své otazníky zatím odpovědět nedokážu, málo zkušeností se životem.

3 Bev Bev | Web | 11. září 2012 v 7:23 | Reagovat

Zdá se mi, že čím jsem starší, tím je pro mne orientace v životě (kupodivu
:-? )složitější. Opravdu nic není jen černé nebo bílé. Strašně bych chtěla moct se každý den sama sobě podívat do očí a nestydět se přitom, vědět, že jsem neublížila, ale... vždycky je nějaké ale. Myslím, že nejsem schopná objektivně posoudit, jak moc se mi to daří, ale mám nějaké přátele, v rodině jsem oblíbená, a málokdy je mi ze sebe na zvracení, tak snad to se mnou nebude tak zlé. ;-)  :-D A podobně na tom, podle mne, bude naprostá většina lidí, jsem optimista. A navíc, kdo v patnácti zmetek nebyl?
PS: výraz rektální aplinistika si ukládám do paměti, je prostě parádní! ???

4 valin1 valin1 | Web | 11. září 2012 v 7:38 | Reagovat

Sebekritika je sice hezká věc, ale ty se konfrontuješ se situacemi, které jsi neprožila. Myslím si, že člověk je kolikrát překvapen sám sebou, jak se v určité situaci zachová.
S tímto: "Vzory charakternosti jsou pro mě lidé, kteří si za svými názory stáli až do samého hořkého konce - smrti -  nemohu souhlasit. Lidé byli fyzicky i psychicky mučeni a nikdo jim nemůže mít až tak za zlé, že nebyli tak silní a nevydrželi. podívej se na film Kawasakiho růže, třeba... :-)  :-)

5 Eruvië Eruvië | Web | 11. září 2012 v 8:52 | Reagovat

[3]: Orientuji se snáz, ale občas se ztrácím ve vlastní hlavě :-D Neřekla bych, že jsem extra oblíbená, dokážu být nepříjemná a nesnesitelná, ale to bude asi tím "účovstvím" :-D Buď dál optimista, je to nejlepší životní cesta, podle mě :-)
[4]: Právě, že dneska už to nikomu neupírám. Člověk udělá mnoho věcí, protože neskutečně lpí na životě, ať už je jakýkoliv a je to pochopitelné. A někdy ta  "charakternost do hořkého konce" byla známkou bláznovství, umíněnosti a možná něčeho dalšího. Ale i tak to pro mě je obdivuhodné, protože nevím, jestli bych to někdy dokázala a doufám, že to nikdy nebudu muset zkoušet :-)Jediné, co nechápu, jsou lidé, kteří pro vlastní potěšení (ať už jde o peníze či moc) zničí jiného člověka. To je podle mě neomluvitelné.

6 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. září 2012 v 11:35 | Reagovat

[4]: Ano, film Kawasakiho růže je pro tuto situaci velmi příznačným přirovnáním. Mně se líbí, jak se po 89 roce objevilo spoustu lidí, kteří hrdě hlásali svoji mravní čistotu a disidenství, že nespolupracovali s režimem. Že nebyli spolupracovníci STB, že nebyli v KSČ. Pravda však většinou byla taková, že ti lidé byli tak bezvýznamní, že od nich ten režim ani žádnou vázanou spolupráci nechtěl. Ve skutečnosti jsme však s režimem "spolupracovali" všichni, kteří jsme tady žili, protože to jinak ani nešlo.

7 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. září 2012 v 11:51 | Reagovat

[5]: Ta "charakternost" opravdu mívá různé příčiny, jak píšeš. Mám příklad u svého otce. Až do roku 89 byl zarytým antikomunistou a nadával na komunisty. Po roce 89 začal chodit na mítingy komunistů a až do své smrti nadával na Havla, na Klause, na Občanské fórum, na ODS a vůbec na všechno. On prostě potřeboval mít někoho, na koho mohl nadávat. Potřeboval být v opozici vůči někomu. Což je ovšem otázka vnitřní nespokojenosti, nikoliv kvality charakteru. ;-)

8 Naufy Naufy | Web | 15. září 2012 v 17:19 | Reagovat

Já osobně mám to štěstí, že komunismus znám jenom z vyprávění.. hlavně linie ze strany mámy byla anti a za to je dosti obdivuju.. a podle mě je každý svým způsobem tak trochu zmetek, každý v něčem jiném.. říká se mi to těžko, ale ani já nejsem dokonalá :D
a obdivuju jak jsi zpracovala jejich stupidní TT ;-)

9 Teryii Teryii | E-mail | Web | 15. září 2012 v 19:33 | Reagovat

Ahoj :-) Prišla som ti oznámiť, že som pridala na blog novú poviedku :-) Zapojila som sa do projektu a vytvorila detektívku, ktorá sa mi celkom páči a chcem na ňu čo najviac názorov :-P
Tak dúfam, že prídeš a dáš koment, ak máš čas :-)
Dík :-)
Teryii

10 Vendy Vendy | E-mail | Web | 2. října 2012 v 23:55 | Reagovat

Myslím, že jsi hlavně jen člověk, s chybami i přednostmi. Je dobré, že se nad některými věcmi zamýšlíš a že jsi se dostala o kus dál, třeba k větší toleranci... je fakt, že příklady, které dáváš, jsou extrémní, ale taky mě to občas napadá, jak bych vydržela, být vystavena většímu nátlaku - myslím, že bych asi selhala. Vážně nevím! Jediné, co bych odsuzovala, když někdo něco dělá jenom z prospěchářství. Myslím něco neférového, neregulérního, podrazáckého. I když i tohle je sporné, vzpomínám si třeba na film Schindlerův seznam - on si, tuším, dával za tu záchranu zaplatit, a to mu většinou zazlívali. Ale i tak si myslím, že nastavoval svůj krk, protože kdyby mu na to přišli, skončí u zdi jako velezrádce...
Nemám ráda vyostřené situace a nechtěla bych se do nich nikdy dostat. Sophiina volba je něco, co bych nechtěla nikdy zažít. Například...
A k těm bojovníkům proti režimu... tam bych to taky viděla trochu s despektem.
Nemyslím ty zavírané v padesátých letech.
Zajímavý článek, vyvolává hodně otázek a odpovědí.

11 Vendy Vendy | E-mail | Web | 2. října 2012 v 23:56 | Reagovat

[6]: Výstižně řečeno!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama