Říjen 2012

Byla jsem upozorněna

29. října 2012 v 21:04 | Eruvië |  News
Byla jsem trošku upozorněna, že nechodím na blog. Ale já chodím, sleduji, čtu, ale nepřispívám a jen zřídka komentuji. Ano, poslední příspěvek jsem přidala skoro před čtyřmi týdny, ale každý z nás má takové trošku nepsavé období, ne? Já ho tedy mívám častěji, nějak nemám inspiraci a všechno mě spíš potápí, než žene vpřed.
Takže co se děje: práce, práce a ještě jednou práce. Jak jsem psala na začátku října, mám toho hodně a o to línější jsem. Tenhle týden jsem opravdu poctivě pracovala na blogu, abych mohla hodnotit. Přečtla tuny článků a měla hodně špatnou náladu, kterou jsem si vylepšovala sladkostmi a jídlem, protože to bylo jediné, co mě naplňovalo a uspokojovalo, vnitřně. A jak už jsem psala jinde, nezůstaly tyto činy nepotrestány. Takže musím "jít do sebe!" Jenže jak? Dnes jsem měla svůj obvyklý záchvat deprese, ráno malá snídaně (kousek bábovky), jablíčko ke svačině, kousek pizzy k obědu (fakt kousek), ke svačině tyčinka a bylo to tady. Vnitřně rozervaná, plná napětí, cítila jsem se jak kuřák bez cigarety (vím, o čem mluvím), seřvala kocoura a málem se rozbrečela. Co mě zachránilo? Chleba se salámem! K VEČEŘI! Zhřešila jsem, ale cítím se alespoň klidnější. Zítra to začne nanovo Nerozhodný vážně se těším, až půjdu spát a bude se mi zdát, že mě přes noc zamknuli v cukrárně Nevinný Vůbec, ale vůbec netuším, jak to zvládnu.
A co s blogem? Přiznám se, že jsem během toho měsíce měla chuť ho úplně zrušit, ale totálně, smazat. No, asi to neudělám, kde bych se jinak svěřovala se svými pocity a snažila se pochlubit svými výtvory? Takže budoucnost ukáže a my jedeme dál Úžasný

Dosáhla jsem vrcholu?

2. října 2012 v 18:50 | Eruvië |  TT
Nějak se mi zalíbil článek tzv. denních zápisů, takže abyste pochopili, co je pro mě lenost, budu dávat každý den perličky z mého "líného života" k tématu týdne.

Pondělí

Nic se mi nechce. Vstanu, dám si kolečko, čaj, jídlo, do práce. Vytváření digitálních učebních materiálů, nákup, vaření, práce. Mezitím jsem usnula, protože bylo škaredé spací počasí. Práce. Nechce se mi uklízet, nechce se mi absolutně nic. Jsem tak líná, že se nedojdu ani najíst, protože bych se musela zvedat ze židle a jít do kuchyně.

Úterý

Nechce se mi už ani vstávat, proto ležím v posteli o tři čtvrtě hodiny déle, než bych měla. Kolečko, práce. Instaluji učebnu a mezitím i učím. Při obědě jsem se přejedla hroznového vína. Nechce se mi ani pracovat a bolí mě žaludek. Doma je bordel, neskutečnej. Kocour rozdrápal další kus stěny, aby mě oblažil papírky na zemi. Dávám prádlo do pračky a pro jistotu si nelévám víno, abych zvládla ten kousek dne, co mi ještě zbývá. Jídlo je v troubě, bude svíčková, ale musím se nutit, abych chodila kontrolovat maso. Vyhledávám právní podporu. Ne kvůli lenosti, ale práci. Čekám, až se prádlo pověsí samo. Ani kocour nechápe, protože jsem mimo jiné nechala otevřené dveře do kuchyně, abych cítila případný zápach spáleniny.
Po dvou hodinách maso stále není hotové, ale povedla se jiná věc. Sušák na prádlo byl tak líný, že se sám složil na zem i s usušeným prádlem. Přímo na tu zem, ze které jsem byla líná vysát chlupy. Ano, vrcholu lenosti bylo dosaženo, naštěstí ne mnou. A jak to tak chodí, jsem já ten zodpovědný blbec, který nesehnal nikoho na hodnocení TT a tudíž teď svůj článek ukončím, protože svůj článek přece nebudu dávat do výběru a jdu tedy vybírat články těch, kteří nebyli líní a napsali něco smysluplného. No, včera to rozhodně neudělali...

Každý jsme nějaký

2. října 2012 v 9:40 | Eruvië |  News
Četla jsem články tam, četla jsem články jinde a četla jsem články i onde... A musím se usmívat. Známe česká média, která jsou schopná a více než ochotná vytvořit štvavou kampaň proti komukoliv, když na tom trhnou publicitu a nějaký ten peníz. To je všeobecně jasné. Již několikrát jsem viděla štvavou kampaň i v komunitě blogerů, ale že se strhne kvůli jednomu článku, který je navíc označen, že je reklamní... To mi trošku vzalo vítr z plachet.
Za svůj poměrně (zatím) krátký život jsem takovýhle kampaní zažila až přespříliš a dost z nich bylo i proti mně samotné. Když to bylo na základní či střední škole, mohl si člověk říct, že jsou to dětinskosti, když to pak bylo v práci, předpokládala jsem, že je to závist a když se to stalo poměrně nedávno, mohla jsem si říct, že jsem někomu nesedla.
Jsem poměrně nenáročný, sice složitý, ale bezproblémový člověk, který se snaží mít zameteno především před svým prahem a neotírat se o jiné, obzvlášť, když netuším, co je k jistým krokům vede. V jedné nejmenované knize od nejmenovaného autora (nebudu uvádět) je napsáno motto ve smyslu, že bychom neměli nikoho odsuzovat, protože nevíme, co ho k daným činům mohlo vést. A já se podle toho snažím řídit. Byť jsou chvíle, kdy mě motivy nezajímají, neboť výsledek je špatný.
Ráno jsem v koupelně přemýšlela (koupelna a záchod jsou k přemýšlení nejlepší), co všechno bych do tohoto článku chtěla napsat. Za ty dvě hodiny, které od koupelny uběhly, jsem samozřejmě většinu věcí zapomněla, ale nemohu si odpustit reakci i tak. Každého z nás něco trápí. Někdy jsou to trápení malá, někdy velká, pro každého mají individuální váhu. Někoho trápí věci, které dělají jiní, mě třeba trápí, že mám na obličeji zarudlé pupínky, kterých se nemohu zbavit. Trápí mě, že mám krepaté suché vlasy, trápí mě, že ranní cvičení nenese očekávaný výsledek, trápí mě, že nejsem sexy femme fatale, trápí mě dokonce i to, že moje práce se zdá bez viditelných výsledků... Některým z lidí okolo mě třeba vadí, že mám auto a byt, že mám mladšího partnera, že se neustále usmívám, že mě mají někteří studenti v oblibě... Co se pak děje? Pomlouvají, útočí a nebaví se se mnou. To jsem schopná všechno překousnout, i když mě zlé věci také trápí, protože dokud to není životně nebezpečné, proč se tím stresovat. Mnohem horší jsou věci, které se dějí jinde a s nimiž já jako jedinec nic nenadělám. Například války, hladovění, bohatnutí bohatých, větší chudoba a nemajetnost těch, kdo nic nemají... Bylo by toho na hodiny a hodiny. Když se člověk podívá, co se děje kolem něj, najednou mu všechny jeho problémy připadají malicherné. Co je nevěra proti problémům matky, která nemá co dát dětem najíst? Co je jeden hloupý PR článek oproti problémům ve společnosti, kdy například stát záměrně ničí školství a skrytě podporuje úpadek vzdělanosti?
V naší společnosti mi přijde nejvtipnější to, jak se každý zajímá o to, co dělají druzí a kritizuje to. Nebudu se starat o souseda, pokud nezasahuje do mého soukromí nebo nedělá něco vyloženě špatného. Budu se starat v momentě, kdy uslyším, že někomu evidentně ubližuje (např. domácí násilí). Jsou totiž věci, které mi "zatemní mozek." Jako bezpráví, násilí na těch, kteří se nemohou sami bránit a lidská hloupost. No a pak se jednoduše vezu... Ale to jsem tu již v nějakém článku popisovala, myslím.
Jednoduše by si člověk občas měl říct "STOP"! A rozhlédnout se dál, než je jeho hroudička a zabývat se věcmi, které opravdu za pozornost stojí. Článek není napsaný úplně podle původního plánu a některé myšlenky se rozplizly, ale hlavní jsem snad sdělila: Pokud nikomu neškodím, není mu nic do toho, co já dělám.
A na co je toto reakce? Kdo hledá, najde, či si domyslí...